muff.uffs.net : Index | Michal Makovec | Poezie etc. | Literatura | Antikvariáty | Studium : Dějiny umění - Muzeologie - Chemie ~ konzervování, restaurování | Poznámkový blok | Odkazy
[zpět]

Charles Baudelaire - Květy zla, 1844-1857 (výběr)

 

Albatros

Jen tak, jen z rozmaru veliké albatrosy,
netečné poutníky, chytají lodníci,
ptáky, jež moře snad na cestu přibralo si 
k své lodi, po hořkých propastech plující.


Králové azuru, teď na zemi sesazení,
žalostně bezmocní, vláčejí nehnutě,
jak mrtvá vesla jen, v svém tupém ponížení,
za sebou po prknech bělostné perutě.


Křídlatý plavec, ach, jaký je nyní chudák!
Dřív překrásný, teď už jen dobrý k zasmání.
Jeden mu troubelí otvírá pyšný zobák,
druhý se opičí po jeho pajdání.


Básník je podobný tomuhle princi mračen,
závodí s bouří, šíp mu k smíchu může být.
Však vuhnán na zemi, řvoucími davy tlačen,
pro obří perutě tu nedokáže jít. 

 

Vzlétání

Nad lesy, úvaly, nad moři, nad jezery,
nad vysočinou hor, nad hradbou oblaků, 
až někam ke slunci, éteru bez mraků, 
až někam v zámezí samotné hvězdné sféry,

vznášiš se, duše má, mrštná a mrštnější,
jak plavec, jenž se rád s divokou vlnou snoubí
a brázdí vesele tu nekonečnou hloubi
s opojnou mužností, nesdílnou rozkoší.

Pryč z chorých výparů odlétej výš a výše,
očisť se ve vzduchu závratných prostorů,
napij se čistého božského likéru,
plamenů průzračné, krišťálů vzdušné říše.

Šťasten, kdo od nudy a nekonečných muk,
jež člověk, mlžný stín, už málem neunese,
rozmachem křídel svých do výšek odtrhne se,
do záře světelných a nestřísněných luk;

ten, jehož myšlenky jak skřivani v svém letu
hned ranní obloze svobodne vystoupí, 
kdo krouží nad světem a snadno pochopí
řeč věcí beze slov a jazyk němých květů.

 

Vztahy

Příroda, to je chrám s živými pilíři,
jež někdy zmateně svou řečí promlouvají;
člověk tam lesem jde a bloudí jinotaji,
les si ho důverně a známě prohlíži.

Jak dlouhé ozvěny, které se z dálky mísí
v jediný hluboký a z temnot jdoucí hlas,
rozlehlý jako noc a širý jako jas,
tak vůne, barva, tón vždy odpovídají si.

Jsou vůně svěžejší než těla děťátek,
sladké jak hoboje, jak stepi zelenavé,
vitězné, bohaté a - shnilé nazpátek,

jak věci bez hranic, tak prudce rozpínavé,
jsou z ambry, z pryskyřic, jsou z pižma,
                                    z kadidel,
zpívají nadšení - jak duší, tak i těl.

 

Nemocná múza

Co je to s tebou dnes, má bědná Múzo múz?
Hned zrána oči žhnou, jsou plné nočních zdání,
jsou propadlé, tvá pleť je z šílenství, je z hrůz
tak studených jak led a němých do skonání.

Zelený trpaslík a rudý sukubus
vychrstli na ně z váz svých děs i milování?
Či můra pěstí svou jim dala chutnat hnus
až ze dna Minturen, bez stínu slitování?

Chci, aby zdravím vždy tvé srdce vonělo
a silné myšlenky jen myslet umělo,
ať rytmický tep zní vždy křesťanské tvé krve,

stejně jak zníval takt antických slabik prve,
když vládli chvíli Pan, král žní, a chvíli on,
praotec písní, sám bůh Foibos Apollón.

 

Prodejná múza

Múzo v mém srdci, jež máš ráda paláce,
až leden vypustí zas bouřky ze svých věží,
v té černé nudě, když po celý večer sněží,
prokřehlá, -čímpak si chceš dýchat na ruce?

Chceš ohřát ramena svá ze studené spěži
tou lunou crčící sem přes okenice? -
Chceš měšec bez peněz a prázdné světnice 
naplnit zlatem, jež se z modrých nebes těží?

Ach budeš zvečera jen kvůli krajíci
houpat jak ministrant svou kadidelnicí,
na ústech Te Deum, v než věří tamti druzí,

kejklířka o jladu nabízet krásu svou
i úsměv skropený tvou slzou zapřenou,
aby to otřáslo bránicí tupé lůzy?

 

Špatný mnich

Ve starých klášterech veliké holé stěny
zdobily obrazy o pravdě svatých knih.
Tím jejich strohý chlad byl teple prozářený
a zbožnou duši hřát si o ně mohl mnich.

Když setbou Kristovou svět byl už oplodněný,
nejeden kazatel z těch dnes již nečtených
kostnici míval za svůj azyl vyvolený,
kde prostým slovem smrt velebil v příslovích.

Má duše je ten hrob a já v ní špatným mnichem,
jenž věčnost bydlí tu a prodírá se tichem.
Nic nezahřeje ho v těch nehostinných zdích.

Kdy z podívané na svou bídu skličující
stvořím - já líný mnich - to, o čem bych 
                                  směl říci:
hle dílo ruky mé a láska očí mých?!

 

Nepřítel

Má mladost nebyla než samý déšť a sníh,
že slunce pro mraky jsem sotva uviděl.
Mám sady - bouřky však, jen bouřky žaly
                                   v nich
a ovoce, ach, to jsem nikdy nesklízel.

Tak znenadání jsem se setkal s podzimem
a bylo třeba vstát a zanechat a jít,
jít znovu dobývat tu zaplavenou zem,
kde díry veliké jak hroby bylo zřít.

Ale kdo řekne mi, že květy, o nichž snim,
z té mokré hlíny kvést já ještě uvidím
a že v ní naleznou svou starou sílu zas?

Z života ujídá nám bolest, hlodá čas,
a nepřítel, jenž spí, ó srdce, u tvých bran,
z té krve vyrostl, jež ubíhá mi z ran.

 

Smolař

Unes bych tíži, přešel sráz,
jenom mít sisyfovské síly!
Co s odvahou, co platno chci-li?
Umění dlouhé, krátký čas.

Ne k pyšné mramorové arše,
k hřbitúvku někde za městem
jde srdce, flórem potažen
bubínek, v rytmu traurmarše.

- Tak mnohý zahalený skvost
je zapomenout na věčnost
z dosahu olovnic a lopat;

a mnohý květ i s vůní svou,
nasáklý sladkou záhadou,
se do hlubokých samot propad.

 

Ztrestání pýchy

Když teologie - v tom skvělém čase -
ještě svou živostí a silou pyšnila se,
prý jeden z doktorů, jenž z jejích velkých byl
- když srdce lhostejných však nejdřív znásilnil
a v jejich propasti jim pohnul nocí tmavou,
pak přehnal to a dal se za nebeskou slávou
divnými stezkami, jež neznal ani sám
(jen čistí Duchové snad chodívali tam) - 
jak člověk zděšený z té osamělé výše
se kdysi rozkřičel v své pekelnické pýše:
"Chuděro Ježíšku, já kdybych býval chtěl
být ne tvúj obránce, ale tvůj nepřítel,
ne sláva, hanba tvá by vystoupila v ceně
a ty bys zůstal jen to směšné lidské štěně."

Ještě v tu chviličku mu rozum náhle zhas. 
A toto slunce jak by zastřelšerý pás.
Chaos se vevalil, kde rozum míval vládu.
Ten kdysi živý chrám, s bohatstvím svého řádu,
pod jehož klenbou dřív se skvíval lesk a moc,
se náhle proměnil jen v mlčení a noc,
jak hrobka, od které už nikdo klíče nemá.
Byl v ulicích jak zvěř, jak štvaná tváře němá,
a když jak oslepen se vláčel po poli,
jaro či nejaro, mráz nemráz, kdykoli,
šeredný, špinavý, cár otřelého rýmu,
byl dětem pro smích jen, byl terčem jejich
                                    šprýmů.

 

Cizokrajná vůně

Navečer v jeseni, když oči přihmuřuji
a lokám vlahý žár tvých prsú voňavých,
před zraky vstane sen o šťastných pobřežích,
kde slunce plápolá a ohně oslepují:

Ten ostrov zahálky, kde celý prales bují
podivných stromoví a plodů šťavnatých,
kde muži stíhlí jsou, však silní mnozí z nich,
a přímým pohledem mě ženy překvapují.

V kouzelné podnebí tvou vůní vylákán,
jsem v rejdě se stěžni a s labyrintem lan,
jež od vln znaveny lehounce ještě skřípí;

pak tamaryšků šum, jenž vane z lesíků,
svou pryskyřicí mdlou mi naplňuje chřípí -
a v duši spojuje se s písní lodníků.

 

Vlasy

Ó rouno, vlnivě až na krk spadající!
Prsténky, voňavé svým zlenivělým snem!
Závrati! Zabydlit chci šero ve světnici
spoustou všech vzpomínek, v tom vlase dřímající,
a zamávat jím, jak se mává šátečkem.

Asie toužebná, Afrika žhavých savan,
vzdálený, cizí svět, už málem skleslý v tmu,
vlá, lese, z propastí tvých jako vonný závan!
A jak duch jiných na hudbě je kolébáván,
tak můj, ó lasko má, je na tvém parfému!

Odejdu tam, kde strom i člověk, opojeni
svou mízou, zadřímnou si v horkém podnebí;
neste mě, kadeře, jak příboj, jenž se pění!
Ty moře z ebenu, jsi plné skvělých snění
o plachtách, veslařích, vlajkách a rahnoví:

Vře přístav - upíjí má duše z jeho vřavy
plnými doušky zvuk i barvu vonící,
lodi jak ve zlatě a v móru se tam plaví
a náruč vztahují tam po objetí slávy
té věčné oblohy, žárem se chvějící.

V nořím svou hlavu, jež má ráda opojení,
v ten černý oceán, kde jiný zavřen jest.
A duch můj zjemnělý, jejž hýčká kymácení,
se s vámi setká zas - ó plodná lenošení - 
houpačky bez konce s vůněmi ze siest!

Stánku z tmy spletený, vy vlasy modré tmavě,
ve vás jsou nesmírná nebesa z kobaltu:
ve chmýří břehů tvých, v té kučeravé trávě
směs vůní kolotá a opájí mě žhavě:
jak olej z kokosů, pach pižma, asfaltu.

Vždy, dlouho moje dlaň bude v tvé těžké 
                                      hřívě
rozsévat rubíny, safíry s perlami
a ty sluch nakloníš mé touze prívětivě!
Jsi oáza, kde sním, jsi víno, v kterém chtivě
piju své vzpomínky z láhve, kde chutná mi.

 

Had, který tančí

Rád vídám, lenivko má sladká,
 svítit bělostí
tvou kůži jako lesklá látka
 hebkou nahostí.

Z hloubky tvých vlasů stoupá hoře
  vůně svíravé,
jsou vonné, nepokojné moře,
  modře-hnědavé;

na němž jak loď, která se vzbouzí
  z noční únavy,
má duše do nebes se hrouží
  širé dálavy.

Tvé oči, z nichž se nedívají
  slzy ani smích,
jsou tvrdé šperk, zlato spájí
  s ocelí se v nich.

Když rytmicky jdeš po chodníku,
  chladně spanilá,
ty hádě hůlky kouzelníků,
  jak bys tančila!

A pod nákladem lenivosti
  hlava dítěte,
ta kolébá se s loudavostí
  chůzí slůněte.

Trup houpe se a protahuje,
  jako loď se chví,
jež z boku na bok ponořuje
  do vod rahnoví.

Jak vlna, která táním vzrůstá
  morén ledových,
když slina naplní tvá ústa
  k břehu zoubků tvých,

mně je, že české víno piji,
  hořce vítězné,
tekuté ráje, které sijí
  hvězdy v srdce mé.

 

Mršina

Má duše, vzpomínáš si, moje štěstí,
  po ránu v sladkém podletí
mršinu strašnou spatřili jsem na rozcestí
  uprostřed štěrku ležeti.

S nohama ve vzduchu jak vilná žena,
  škvaříc a potíc samý jed,
smrdutým břichem beze studu rozevřena
  se nabízela pro pohled.

A slunce pralo plnou silou do hniloby,
  jak by v ní chtělo vznítit var
a v zlomcích velké přírodě jak zkoušelo by
  vrátit, co spjala v jeden tvar.

Nebe se na tu pyšnou prašivinu smálo
  a rozvila se jako květ.
Na trávu hnedle - tak to zapáchalo -
  mohla ses mi tam poroučet.

Roj much, jenž bzučel v pupku téhle shnilotiny,
  a červi pruhy černými
když valili se z ní jak z husté tekutiny,
  hýbali cáry živými.

To všechno klesalo a stoupalo jak vlny
  či vzpínalo se praskajíc,
tělo, jak vzdouval by je výdech tajuplný,
  tím žilo stále víc a víc.

Z tohoto světa zněla hudba prapodivná
  jak vítr běžící, pláč vod,
anebo zrno žencovo, když ruku zdvihna,
  řešetem propouští svůj hod.

Podoba mizela a byla už jen snění,
  náčrtek tužkou teninkou
na plátně odloženém, kde už malíř není
  s to pracovat leč vzpomínkou.

Tam za kamením lačná fena vyčkávala
  a vztekle měřila si nás,
ten kus, jejž hryzala a nyní zanechala,
  číhajíc vyhlížela zas.

Vy také budete jak tohle rozkládání,
  jak tento hnis zde vyvřelý,
hvězdo mych očí, slunce přírody mé, paní,
  má vášni i můj anděli!

Taková budete, ó kněžno půvabnosti,
  až pomažou vás naposled,
až pod trávu a pod kořeny, mezi kosti
  si odejdete práchnivět.

Ó kráso má, pak řekněte, až červ se chytí
  žravými ústy vašich rtů,
že já jsem uchoval i tvar i božské bytí
  svých lásek skleslých v nicotu.

 

De profundis clamavi

Z dna proudu černého, kam srdce mé se hrouží,
prosím tě o soucit, mám pouze tebe rád.
V tom chmurném vesmíru, jak olověný hrad,
se jenom rouhačství a hrůzy v noci plouží.

Nehřeje slunce, a tak půlrok přejde přes
a pouhopouhá noc pak kryje zem v tom druhém;
ten kraj je pustější než za polárním kruhem;
zvěř ani potok, ó - a zeleň ani les!

Nic děsnějšího si už myslit nedovedu
než krutost studenou tohoto slunce z ledu
a nedozírnou noc, chaosu podobnou;

zvířatům závidím, že tupě šťastná jsou,
do spánku beze snů že ponořit se smějí -
přadena času se tak zvolna odvíjejí!

 

Vampýr

Ty, jež ses ranou jako nůž
do bolavého srdce vsekla,
šílená, samý šperk a růž,
tvrdě jak stádo běsů z pekla

v zdeptanou duši přišla sis
uchystat pelech z nářků jejích,
nečistá, která jako bys
byla můj řetěz na galejích,

pijáku sklenka odňatá,
a hráči hra, jež nevychází,
mršina černým červům zkázy -
buď prokleta, buď prokleta!

Prosil jsem rychlé ostří dýky,
škemral jsem u ní o volnost,
jedu se zapřísahal díky,
když překoná mou zbabělost.

Nadarmo! mrzký jed i dýka 
mě odmrštili s posměchem:
"Jsi hoden svého žalářníka,
jsi hoden zůstat otrokem.

Hlupáku! kdybys po svém slovu
byl námi zbaven zajetí,
tvé polibky by vzápětí
vzkřísily mrchu vampýrovu!"