muff.uffs.net : Index | Michal Makovec | Poezie etc. | Literatura | Antikvariáty | Studium : Dějiny umění - Muzeologie - Chemie ~ konzervování, restaurování | Poznámkový blok | Odkazy
[zpět]

Alexandr Sergejevič Puškin - (výběr)

Překlad: V. A. Jung

 

Bouře

Zda nad vlnami, na skále
jsi viděl děvu v bílém rouše,
kdy, zdouvajic se v burné mhle,
si moře hrálo s lemem souše,
kdy blesku plam ji obdával
co chvíli světlem rudožlutým,
a jak si vichr pohrával
a šlehal jejím rouchem vzdutým ?

Je krásno moře v burné mhle,
i nebe chmurné v blesků vzpouře;
však věř mi: děva na skále
je krasší nebes, vin i bouře.

 

K moři

Buď s Bohem, živle zvůleplný!
Dnes naposledy před sebou
zřím modré tvé se valit viny
a hrdou blýskat velebou.

Jak druha mého repot rmutný,
jak jeho vzlyk v čas loučení,
tvůj zvavý šepot, šům tvůj smutný
teď naposled, v sluch mi zní.

Mé duše cíli, dávno ždaný!
jak častokráte k břehům tvým
jsem chodil tichý, zadumaný
svým záměrem svým skrývaným!

Jak rád jsem ozvěny tvé míval –
tvůj dutý hukot, bezdna hlas,
i ticho v podvečerní čas,
i svévolný tvých vzruchů příval.

Tvůj rozmar bere do ochrany
rybářský skromný člun: ten snáz:
a smělej klouže přes vln sráz:
leč ty se vzdaluješ, nezdolaný,
a hejno lodi tone v ráz!

Břeh nudný, pevný zůstaviti,
já neměl štěstí navždycky,
svým jásotem tě pozdraviti
a na tvých hřbetech oslaviti
svůj smělý rozlet básnický.

Tys ždal, tys zval... duch, v pouta zkován,
se marně vzpínal k rozběhu:
svou mocnou vášní očarován,
já zůstal jsem tam na břehu.

Proč tesknit ? Kde své putování
teď bez obavy skončil bych ?
jest předmět ve tvé pusté pláni.
jenž duši mou by steskem stih'.

Hrob slávy, jeden útes dálný...
Tam v chladný sen se ubíral
řad upomínek triumfálný:
tam Napoleon umíral.

Tam odpočal on umučený.
A za ním jako bouře šum
zas jiný opustil nás genij
a jiný vládce našich dum.

Již zmizel nám. Jej Volnost želí.
Svůj vavřín světu vrátil... Duj
a pěň se divě rozkypělý;
on byl, ó moře, pěvec tvůj.

V něm zpodoben byl vzdor tvůj burný:
on stvořen byl tvým duchem jen:
tak mocný, hluboký a chmurný
a jak ty ničím nezkrocen.

Svět spusť... Kde nyní meta leží,
k níž, oceáne, bys mě nes'?
Los lidský stejný jest, žij kde žij:
kde krůpěj štěstí, tam ji dnes
buď zvůle nebo tyran střeží.

Buď s Bohem, moře, nezabudu
čím hrdý půvab tvůj mi byl,
a dlouho, dlouho slýchat budu
tvůj hukot za večerních chvil.

V tiš lesů, v pouště mlčenlivé
chci nésti v duší, tebou pln,
tvé zálivy, tvé skály divé,
i lesk, i stín, i hovor vln.

 

Arion

Náš koráb přeplněn byl lidem;
co jedni ráhna strojili.
ti druzí svorně nořili
v hloub vesla. Nad kormidlo s klidem
se nakláněje, důmyslný
ved těžkou Ioď náš lodivod.
Já – neboje se o život –
jsem plavcům pěl... V tom v hrozné vlny
vzdul prudký vichr lůno vod...
V hloub s plavci kles i lodivod!
A já jen, pěvec tajuplný,
jejž na břeh vmetla bouře jak hříčku,
jak dřív se o zpěv pokouším
a mokrou řízu osouším
zde pod skalami na sluníčku.