muff.uffs.net : Index | Michal Makovec | Poezie etc. | Literatura | Antikvariáty | Studium : Dějiny umění - Muzeologie - Chemie ~ konzervování, restaurování | Poznámkový blok | Odkazy
[zpět]

Jan Skácel - Naděje s bukovými křídly, 1983 (výběr)

 

NOVÉMU RÁNU ROŽNEM SVÍCI
JE NEZNÁMÉ A NEMÁ TVÁŘE
JAK ANDĚL V DŘEVU LÍPY SPÍCÍ
A ČEKAJÍCÍ NA ŘEZBÁŘE

NĚKDY SE ANDĚL NA NÁS HNĚVÁ
ANDĚLA MÁME KAŽDÝ SVÉHO
A NADĚJE MÁ Z BUKU KŘÍDLA
A SRDCE Z DŘEVA LIPOVÉHO

 

*** CHYBA BROSKVÍ ***

I

velbloud je bloud jenž bloudí
tam kde je nouze o jabloně
pro velblouďátko hledá žízeň
hedvábnou hlavu k zemi kloně

 

II

je slyšet vůni stůně růže
a vítr usnul znaven v seně
měsíček jako malé slůne
po nebi chodí obráceně

 

III

mýval je medvídek co míval
ale už nemívá a sami
víme jen málo     bez větrných mlýnů
nebyl by vítr někdo nad včelami

 

IV

veverka     pro ni oříšky
nastřádal les za celé léto
a přijde zima     doba je to
kdy hlad se šplhá do výšky

 

V

taková pravda     celá v hlíně
až po kolena     bez hnutí
dům postavený na mizině
a krutá hrdla labutí

 

VI

básníci zelení a vraní
ptají se za nás kde je vina
pak usínají rozedraní
na tvrdém loži z psího vína

 

VII

pštros nelétá spíš běhá po dvou
a na sahaře kdepak kra
to radši rovně tady chodbou
a potom vpravo do dvora

 

VIII

světlušky     mají lucerničky
a křesadélka     když je tma
vykřešou jiskru     posvítí nám
a tma je často     tma nás má

 

IX

v lakomé dálce stáda koní
je tolik dávno     vítr zlo
ohýbá k zemi     našel v trávě
podkovu     chromé železo

 

X

je ticho     pták je     v hrdle smyčka
a poté zpěv     a zalknutí
a klíček kterým klíčí zrno
a lidé na klíč zamknutí

 

XI

když pláče slon je slza velká
jak malý rybník     na něm plave
docela smutná vodní slípka
a potáplice naříkavé

 

XII

od rána v polích pětpenězí
pak spadne soumrak     to si chystá
křepelka onen stříbrňáček
za který jidáš zradil krista

 

XIII

až se budou pást s ovečkami vlci
naplní se pane marná vůle tvá
v cizí zemi žila smutná zahynula
nešťastná ta hlava ježkova

 

XIV

nevíme     nevíš nikdo neví
neptej se kam     už není kdy
ze tebou kráčí eurydiké
a nesmíš ohlédnout se     jdi

 

XV

a člověk     za ním jiný hlad
chodí a bere za rameno
a chraň se vědět jeho jméno
a chraň se z křoví zavolat

 

XVI

okolo kulatého stolu
v domě kde nikdo nebydlí
do smrti budou sedět spolu
bez oken slov a bez židlí

 

XVII

skončilo vše a všechno ještě zbývá
jak tenkrát v ráji     znovu osloví
milence had     je studený a němý
a poskvrněný slovem o krvi

 

XVIII

lidé se berou pro ticho
které je slyšet jenom ve dvou
jinak to ticho neunesou
jinak je ticho přemůže

 

IXX

zlomeným ouškem jehly ztracené
ve stohu sena děti uslyší
na dvoře žháře     a potom tu úzkost
tu v pelíšku tam uvnitř u myší

 

XX

příslušnost této tmy je jiná
za vápnem bílé patníky a jsem
tak úpěnlivý jak jen slitování bývá
a zimní smlouva noci se sněhem

 

XXI

a ku podivu
moře voní senem
pane amundsene
kdy se vrátíte

 

XXII

na líci bývá vyražena panna
v své nevinnosti zestupuje stát a ví
že chlapci nosí mince po kapsách
tak blízko zděšeného pohlaví

 

XXXII

dokonaný den se sklání
nad vodou a hlavy koní
snědl soumrak     černá růže
rozkvetla a prudce voní

 

XXXV

jsme znovu němí     otlučená
kolébka řeči nemá dno
a kdo se nyní dotkne ticha
rozkolébá je naprázdno

 

XXXIX

podivná zima     přesně o půlnoci
se rozezpívá kos     jak zrnka kmínu
sype se zpěv     a neustává
trvá jak saze u komínu

 

ILVII

rybníky     voda obrácená naznak
uprostřed polí     nebe     ostříži
u hráze hromadí se pěna
špinavá jako vlna po stříži

 

LVI

ta němá slova vypůjčím si od ryb 
budu je říkat vroucně pod vodou
a ani trochu nebude mi líto
jestli se utopí a na břeh nedojdou

 

C

k studánce hlaďné nechodíme pít
u té se jenom potkáváme
a nasloucháme jak zvěř utíká
a v houští suché větve láme

 

*** OŘÍŠKY PRO ČERNÉHO PAPOUŠKA ***

1

rosniček rosných hlasy rosné
(a ráno bývá neúprosné)
za všechny co jsou v srdci bosí
hlasitě z čisté rosy prosí

 

2

krajina jako skýva chleba
žebráky ještě za tmy ptaná
krajina dávno     od pradávna
rukama lidí dotýkaná

 

16

zátiší je co za tichem
čas hryže jako zrno myš
a nezbude a ty ten hlas
neslyšně slyšný uslyšíš

 

19

nejprve bylo jenom bílo
potom se ticho ulomilo
a slavík zmlkl aby slyšel
děravý měsíc z lesa vyšel

 

41

bláznivé třešně děti trhají
daly mně hrst a kam až mohou vést
zlomocné aleje a kde je křižovatka
a rozcestí všech cest

 

49

štíhlý jak váza pro jediné kvítko
flétnička hněvu     verš     a křehký je
a krása uvázne jak srnka za kopýtko
a sama o sebe se rozbije

 

96

dětství je to co dávno kdysi
bývalo a dnes ze sna visí
jak motouzek a zbytek pout
jež lze a nelze rozetnout

 

100

už toho nech a ukliď v básni
dnes naposled jak tolikrát
a všechna světla v domě zhasni
a jdi už spát a jdi už spát