E-LOGOS

ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY/96

ISSN 1211-0442

-----------------------------------------------------------

Filosofie Ruskinova.

Napsal Ot. Josek.

 

 A. Příroda.

 1. Nelze se ubrániti jakési povznesené náladě při četbě spisů Ruskinových. Vytryskují z nich na vás filosofické žalmy a logické hymny vzrušeného, přímého a jemného básníka myslitele, jejž krása i ohyzdnost, právo i křivda tohoto světa a jeho řádů dojímá třikráte silněji, než tuší průměrný, všední člověk, než chápe suchými poučkami obyčejné, novověké vědy odkojený vzdělanec.

 I nejstřízlivější výklady Ruskinovy, proslovené k dělníkům, obetkává ono ovzduší prosté vznešenosti, které se vznáší nad slovy evangelistů, a biblické ozvuky a citáty ustavičně vám připomínají "knihy knih".

 Muž s hlavou Janusovou, zíraje se vzácnou vnímavostí na přírodu, umění i život lidský, postřehuje na všech věcech dvojí stránku, vzhled pravdy a vzhled krásy, Ruskin poddává se zcela dojmům oběma, aby vystihl je harmonicky svými věšteckými výroky. Bohatost jeho myšlenek, obrazů a obratů jest neskonalá, ale pochopitelná tomu, kdo ví, že jeho fysické i duševní oko neskonale mnoho spatřuje - ještě tam, kde jiných pozorovatelů schopnost již selhává. Jesti on jako oceán, který obráží ve svých vodách nebe i zemi se všemi jejich útvary a barvami, a vylévá každým svým přílivem na břeh tisíce svých pokladů, a přece hlubina jeho zůstává nevyčerpatelna. A zdroj jeho bohatství? - Právě ta podivuhodná, dvojaká způsobilost jedné bytosti: zachycovati povahu všech věcí zrakem učencovým i umělcovým zároveň, a z tohoto dvojího postřehu sestrojovati si celkový o ní obraz - způsobilost, kterou sám tak trpce pohřešoval u těch, kdo až dosud studovali taje tohoto světa. A to právě jest nejčelnější výtka, již Ruskin zpytatelům přírody do tváře metá.

 2. Jak jednostranně vedli si tito až dosavad! Rozebrali a vysvětlili jevy přírodní do podrobna, ale ne jejich účiny na smysly a srdce naše, jejich vespolné vztahy, ale ne vztahy jejich k náladám mysli lidské, a zcela mimo pustili ony čisté rozkoše, jež rodí se v nás, pozorujeme-li s láskou i formy a byrvy přírodní, nepřestávajíce pouze na chemickém složení, užitku, léčivosti neb škodlivosti vody, paprsků slunečních, kamenů neb květů. Povědí nám,1) z kolika prvků skládá se růže, jak pučí z klíčku, jak rozvine se v bohatý květ, ale ne, proč květina činí nám u krbu zimního samotu méně smutnou, mráz méně třeskutým. Vypočítají, z kolika záchvěvů za vteřinu vzniká zvuk a svit, ale nevykládají, proč rozsmutnila nás měkká tonina, proč obveselil nás zlatý paprsek.

 V prachu rozpadlé skály - hle rodiště hlíny i písku; ale když čistá zemina vyhrání se s intensivnějším životem a utvoří zářivý smaragd, rubín a opál: kdo vyloží ten tajemný vztah mezi energií krystalisační a čistotou hmoty na jedné a mezi krásou na druhé straně?

 Tisíce a tisíce věcí okouzluje nás hrou barev a tvarů. I věci na oko nejméně užitečné skvějí se nádherou barev: nejen jedovatá houba, ale i bezbranná, něžná ptáčata. Odkud to, že závity a rozvíjení hada, tohoto "stříbrného potůčku" v zelené trávě, nahánějí nám více hrůzy než sousední kaluž, která dýchá spoustou jedu? A kroužení sebe neprospěšnějších okřídlenců sem tam ve vlnách vzduchových, obratné a svižné poskoky koňovy, ač neujíždíte na něm tak rychle jako na parostroji, a podivné útvary divočiny skalního údolí, ač nemůžete je osíti obilím: co tu rozličných zdrojů čisté rozkoše a lahodného osvěžení utýrané mysli! -

 Dle Ruskinova domnění pouze oko lidské všecky tyto dojmy postřehuje a věrně obráží. "Dravci zdá se mi, že vlastně dle našeho ponětí ani nevidí. Jejich oči přitahovány jsou nějakým pohybem jako kotě míčem; upínají se na kořist, jako by je poutala neodolatelná přitažlivost. Lísá-li se k někomu kočka, nevzhlédá k němu; jeť, jako by měla srdce v hřbetu a v prackách, ne v očích.2)

 Více vyčítáte z očí kolouchu, koni a psu: nejvíce člověku. Člověk nejvíce ze všech živočichů vyciťuje pohledem z pohledu. Největší lidé, i svatí, posilovali duši svou, zíraje na zubaté vrcholy horské, kroužící ptáky, čisté vodotoky a barvité květy, když chtěli dovršiti některé důležité dílo neb podstoupiti zkoušku, která přesahovala jejich síly. Naproti tomu učenci? - Nestarali se o účin tvarů a barev věcí, ani o to, co nás k nim vábí a táhne.

 Budovali soustavy, kterými vysvětlují vše na světě, ale - bez vlastní líbeznosti; rozebírají nejtajnější kouty duše - bez vlastního obdivu; zkoumali přírodu "neoduševněnou" - ale bez lásky.3)

 Což sejde na tom, že to, co se ukazuje lásky a obdivu plnému oku pozorovatelu, jsou pouhé jevy?

 Nechť si jsou, přece nezůstávají bez mocného účinu na mysl lidskou. Nejsou-li pouhé jevy tím, co naplňuje nás dnes odhodlaností neb malátností, zítra blahem neb žalostí? Jev slávy, jev krásy, jev lásky - není-li jim přičísti antický heroism, z jehožto jevu vytryskla zase rekovnost pozdějších nadšenců? - A spěcháme-li lopotně pouští života realitou, nejsou-li nám jevy na ní oasami, které nám dodávají útěchy, abychom malátně nestanuli na polovici své cesty? I legendy a náboženské soustavy, ať pravdivé, ať nepravdivé: zdali nebývaly stejně mocnými pružinami skutků lidských jako nepochybné události historické? - Odtud patrno, že naše studium přírody bylo až dosud kusé. Úplnou bude teprve ta filosofie, "která neptá se toliko po příčině sil, nýbrž i po příčině forem, která nestanoví pouze zákony tvorstva, nýbrž rovněž a hlavně i slasti tvorstva". Vedle oka učencova třeba, aby vyšetřovalo a roztřiďovalo všecky bytosti i oko umělcovo, aby tedy věda i umění sdružily se pospolu, a toto i ona přispívaly ku konečnému odhadu všech věcí. Neboť učenec zcela jinak si vede při zkoumání přírody nežli umělec. Onen "uvažuje věci pouze jak jsou o sobě", tento po stránce, "jak dojímají smysly lidské a duši lidskou".4) Onen stará se "o pravdu podstaty", o vztah věci k jiné věci, tento o "pravdu vidu", o vztahy věcí k člověku, o to, čím která věc jest "lidskému oku a srdci". Umělec "zobrazuje vid a prohlubuje přirozené dojmy, které věci budí v živoucích bytostech", kdežto učenec "staví fakta místo vidů a důkazy místo dojmů". Tento vyšetřuje věci vědecky t. j. pokusem, onen intuitivně.

 A právě podrobným a nadšeným vylíčením tohoto uměleckého nazírání na přírodu Ruskin sňal bělmo z očí svých krajanů, aby rozhlédli se po té všudy rozeseté kráse, pro kterou byli až dosud slepi. O něm opakovati možná, co sám pronesl o Turnerovi: "Nikdo před ním neodhalil závoje s tváře přírody"; on prvý vyložil "velebnost hor a hvozdů", prvý povšiml si míjejících mračen "před tváří nebes, jež zdobila, a země, jíž sloužila".5)

 On prvý "učil své krajany dívat se na nádheru oblaků, barvy kraje, na lesy a hory, řeky a luhy, kameny, ptačí hnízda a byliny. Odhaliv jim způsob, jak dlužno dívat se na svět očima krásu chtějícíma, Ruskin v pravdě dal jim nový svět",6) a "jemu jsme zavázáni víc než komukoli z našeho plemene za to, že na sta mužů a žen dnes rozumí smyslu slov: Nebesa vypravují slávu Boží a dílo rukou Jeho zvěstuje obloha".7)

 3. Avšak ne všecky dojmy, rodící se v nás pohledem na věci přírodní, jsou budiči oné esthetické nálady, o kterou tu jde. Není totéž, kochati se líbezností paprsku dolétajícího k vzdáleným vodám jezerním, a pociťovati vůni hovězí pečeně. Dojmy tyto různí se dle Ruskina nejen stupněm, ale i rázem svým. Třeba druhý z uvedených dojmů byl sebe užitečnější, přece pouze na prvém lze vyšetřovati vztah mezi přírodou a naší duší, a právě podobné sensace, na oko neprospěšné, bývají nejmocnější, nejvábnější a schopné ustavičného obnovování a prodlužování.

 "Slasti chuťové a hmatové a všeliký jiný požitek smyslný jsou nám dány za sluhy života a prostředky, kterými jej zachováváme. Vedou nás k tomu, abychom hledali věcí prospěšných naší existenci, a proto je třeba, aby jakmile ty věci jsme nalezli a fysiologický úkon je vyplněn, ty slasti měly svůj konec, a jestliže je prodlužujeme, děje se to pouze uměle a ne bez veliké trestuhodnosti. Proto prospívá sice jísti, abychom žili, ale stává se škodným žíti, abychom jedli. Naproti tomu rozkoše zrakové jsou nám dány jako nádavkem; neslouží nijaké potřebě prosté existence.8) Tyto rozkoše lze dle libosti obnovovati a protahovati, aniž mizí slast. Tyto slasti jsou tedy věčné a nevyčerpatelné, ne prostředky, ale předmět života. Těchto žádati si možná pro ně samy a do nekonečna, tak že souditi lze, že v nich jest opravdu cosi božského. Jsou údělem citelnosti (sensibility) ne hrubé, ne zvířecí, nýbrž zjemnělé, a provázeny tichou radostí, láskou k předmětu, jakousi úctou k jejich neznámé příčině, jakousi "vděčností ku kráse, že jest tím, co jest, že jest pro nás, kteří jediní máme oči, abychom ji spatřovali".

 Blažen ten, kdo dovede vystihnouti tyto něžné, subtilné účiny věcí na smysly i srdce! Není to ten, kdo mnoho ví a mnoho zná, nýbrž kdo nadán onou jemností zraku a onou útlostí srdce, kterou vyniká pravý umělec daleko nad učence. Jen takový postřehne intuitivně jediným mžikem, po čem pátrá vědecký zpytatel zkusmo po celá desítiletí. Odtud známý výrok Ruskinův:

 "Práce celé Geologické společnosti, vykonaná za posledních 50 let, došla ke zjištění těch pravd ohledně tvaru hory, který Turner spatřil a vyjádřil několika tahy, štětcem z velbloudích chlupů před padesáti lety, jsa pouhým chlapcem. Známost všech zákonů planetární soustavy a veškerých křivek pohybujícího se projektilu nikdy by učence nečinila způsobilým, aby nakreslil vodopád nebo vlnu, a všichni členové lékařského anatomického sboru (Surgeon. Síně) nedovedou v okamžiku postřehnout nebo vyjádřit přirozený pohyb lidského těla v živém jednání, jak to učinil syn chudého barvíře (Tintoretto) před 300 lety.9)

 Jenže, jak řečeno, vedle zraku i srdce musí býti účastno, aby někdo umělecky nazíral na přírodu; jen je-li pozorovatel "vidoucím i cítícím stvořením" zároveň, neuniká mu nižádný stín, barva neb linie na věcech v okolí, a nitro jeho zvučí jako harfa Aeolova při sebe slabším závanu. A touto bude, miluje-li opravdu přírodu, aby schopen byl oněch útlých záchvěvů, které procítají v duši milencově, an zírá na předmět své lásky a zachycuje každičký úsvit radosti, každičký mráček žalu na jeho tváři. Krátce: uměleckému pozorovateli přírody třeba také "taktu", onoho něžného věna, kterým vyniká "citlivka nejvíce mezi rostlinami", a který krášlí "cudnou ženu nejvíce mezi všemi bytostmi".10)

 Než jsou-li taková srdce lidská, otevřená kráse a její intensitě? - Jsou, ale musí to býti srdce čistá, počestná, nevinná. Jak se jasné oko takových vyvolenců dívá na přírodní zjevy, ukazuje kázání Kristovo na hoře: "Patřte na lilie polní!"

 Tu není myšlenek vědeckých, není učeného vyčítání lístků květinových, ani výčet potravin potřebných k živobytí, nýbrž prostý výraz toho, čím čisté srdce zazvučelo, kolem se rozhlédajíc. Neboť jen srdce "činí nás schopnými vysokého a vznešeného vzruchu před velikými obzory přírody"; jen jím rozumíme tomu, co jest tak potřebno životu naší duše: "výzvu skály, vlny byliny", vůbec všeho nižšího tvorstva k nám. A tato schopnost srdce jest instinkt jakýsi, ode všech jiných zcela rozdílný,11) hlásící se nám citem esthetickým, kterým rozechvíváme se v nejvzácnějších hodinách svého života, ale nedovedeme ho vyložiti ani fysiologicky, ani tím, že bychom jej přičítali jakýmsi úvahám rozumovým. Předně není to nějaký snad instinkt pohlavní. Obdivujete-li se růži snad proto, že podobá se ženě? Či zda-li neobdivujete se ženě, protože podobá se růži? - Či jest tento esthetický cit cosi jako láska ve vyšším smysle, jako sebeobětování? - Avšak hle: v slastech, které čerpáme z květin, vln a paprsků, přijímáme vše a nedáváme sami nic. A prosté to blaho, které rodí se v nás při pohledu na květinu, zda-li plyne z rozumové úvahy o tom, že nám vlastnosti její mohou prospěti, nebo z vděčnosti, než-li je ono prosté štěstí? - Připomene-li vám někdo,, že listy této rostliny rozkládají kyselinu uhličitou a strojí vám kyslík, počnete hleděti na ni zcela lhostejně jako na jakýsi plynoměr.

 Marné pokusy o výklad! - Esthetický cit neobjasníte tomu, kdo ho sám nezažil. Pouze nadšeností lze chápati nadšenost, pouze "obdiv může vydati počet ze zjevů obdivu". I jest tento cit tedy nejen nástrojem, kterým umělecky studujeme přírodu, ale i předmětem toho studia. Ba přesnost a správnost i rozumového vystihování pravd o zjevech krásných závisí na tom, jak z hluboka a bystře pojmeme zjevy ty citem svého srdce. Jenže vědecky rozborný duch tuto zcela soubornou způsobilost otupuje a posléze ničí, ježto čím dále tím více dusí schopnost obdivu. Ale není možno zdárně vyšetřiti "úkon tepla na tělesech ochlazených", a nedovedete-li se obdivovati, "nebudete-li jako dítky, nevejdete do království esthetiky nebeské".12) Obdiv jest, čím se nejvýše člověk liší od bytostí jemu podobných; zvíře hledí, do jisté míry i rozumuje, ale neobdivuje se, nýbrž jen žasne. A esthetické dojmy z předmětů přírodních hrnou se na člověka odevšad z jeho okolí a zůstavují patrnou stopu v celém jeho duševním rozvoji.

 4. Jaký tedy úkol nasává té filosofii, která opravdu chce býti úplnou, a ne kusou a jednostrannou? - Ten, aby vyšetřila bedlivě, co v každém duševním stavu, v každé myšlence lidské přičísti jest účinu okolní přírody, co jest ozvukem její krásy. Tvary a barvy našich vlastí vytvářejí a zabarvují povahu našich duší. Bude otázka,13) zda-li historie horských vrcholů země není důvěrně sdružena s historií vrcholů myšlenky, zda právem lze zamítati, že divadlům horským přísluší jakási účast v tom, co učinilo Řeky a Vlachy vůdci duševního ruchu mezi evropskými národy. Není koutku v Řecku a Italii, kde by hory netvořily hlavní rys krajiny. "Profily hor spartských, korintských, athénských, římských, florenckých, pisanských a benátských jsou krásou požitou" t. j. kterou se nasycoval duch; a jakoukoli nechuť neb odpor by snad kdo vypátral v duchu Řeků k divokosti hor, skutek, že uvelebili svatyni Apollonovu pod skály delfské a jeho trůn na Parnassu, je svědectvím, že vlivu hor připisovali nejlepší díl svých intelektuálních vnuknutí."

 Kdo ví, nevylíhla-li se většina velikých myšlenek, které ovládají světem, z pohledu na jisté obvyklé obzory; kdo ví, zda z nich nevyvěrá také láska k vlasti! - Všaktě při slově "vlast" nevynořují se nám na mysli chladné vzpomínky na zákonodárný sbor lidu neb skřipot per v kancelářích našich radnic, nýbrž ozubené hory, lesklé závity potoků a řek, křivolaká údolí skalní a modrý polokruh zálivů. A čím krásnější jest tento "ráj na pohled", tím mocnější láskou lnou k němu srdce lidská.14)

 Všeliké studium přírody bez citu esthetického zůstane nedokonalým, nedovršeným, a každá theorie, která uspokojuje pouze rozum a uráží tento cit, jest kusá. Vizme nauku Darwinovu o vývoji!15 Zdokonaluje-li se všecko vývojem, jak vyložiti onu dokonalost Thesea parthenonského, o němž dí Taine, že toť "člověčenství lépe zdařilé než naše"? Darwin pronesl plno pravdivých myšlenek o tom, co viděl, ale zda-li viděl vše? A co poutá na zjevech přírodních učence, zda-li poutá každého a celého člověka vůbec? - Malíře láká na nich něco jiného, něco takového, co on pokládá za podstatné. Učenec dovozuje, že zrovna tolik tepla neb pohybu neb energie teplotvorné třeba, aby vřela voda v kotli, jako aby vzlétl orel do vzduchu. Ale malíře - zda vábí tato shoda, či nebaví-li ho spíše rozdílnost tvaru kotle a ptáka? - Tisíce příznaků krásy shledati možno na rozličných křídlech ptačích, tisíce barev, které brzy probouzejí, brzy uspávají naše city radosti neb teskné zadumčivosti, a učenec vykládá vše na těchto věcech - vyjma krásu.

 Nechť si se tvrdí, že koroptve přizpůsobují jakousi mocí úhorům polním, mořští rackové pěně vln, přece dlužno zároveň poznamenati, že "peří ptáků bývá obyčejně temné, pokud jsou určeni k násilí, a naopak stkvěle barvité, pokud jsou takřka potěchou našemu oku". - "Není orla duhobarvého ani racka nachového neb zlatitého, kdežto veliký počet ptáků barevných, papoušci, kolibříci a bažanti jsou jako úmyslně stvořeni na potěšení lidské," - fakt, který zůstává pravdivým, i když se pozastavíme nad výrazem "úmyslně".

 Ten, kdo se pokouší o to, aby vyložil, jak povstal pták neb jiná bytost organická, a zapomíná při tom na jejich esthetické stránky, zejména tvar, ten nerozlišuje pouhého přechodu sil od té moci, v jejížto službách jsou. "Různěte ruku hrnčířovu, která ovládajíc hlinou ji formuje, od jeho nohy, která nic nedělá než šlape, mezi tím co točí se kolo. Je zvláštní, jak prostá forma vás dovede daleko nad filosofy." Ani sebe podrobnější znalost zákonů všehomíra "nečiní vás schopnými, abyste uviděli nějakou barvu neb nakreslili nějakou čáru, bez té zvláštní síly, která od starodávna zve se duší. Neboť mocnost náhody jest velmi veliká, ale není umělecká, a jestliže můžeme si přesně představiti hodiny bez hodináře, jest nám velmi nesnadno pozorovati obraz mistra a popírati při prvém pohledu, že by nebylo Mistra."

 Ostatně uměleckému pozorovateli přírody nesejde na tom, jak "druhy" vznikly, nýbrž na tom, že esthetické vztahy na nich skutečně shledává. Jemu jest "květ koncem a objektem semene, ne sémě objektem květu... A květ jest, co stvořil Duch."16)

 A o to tu jde. Člověk povolán k tomu, aby poznával, co jest krásné, a toť "pravá cesta a první stupeň k poznání toho, co jest dobré". K tomu netřeba nijaké námahy, nijaké učenosti, nýbrž toliko počestného srdce a ochotné vnímavosti jasnookého dítěte. A přece, co taký člověk vnímá, čím se rozechvívá v kterýkoli den svého života, je cosi drahocenného; neboť dle přesvědčení Ruskinova "zákony, život a slast krásy v hmotném světě božím jsou zrovna tak věčné a svaté stránky Jeho stvoření, jako ctnost ve světě duchovním a adorace ve světě andělů".

 

______________________________________________________________________

POZNÁMKY KE KAPITOLE A.:

1) Rob. de la Sizeranne: "Ruskin et la religion de la beauté." IV. vyd. Paříž 1899. Str. 173-187.

2) "The Eagle's Nest" VI. (Feis: "Wege zur Kunst" I. Str. 128-129.)

3) R. de la Sizeranne: "Ruskin etc." Str. 179-182.

4) "The Stones of Venice" II./III. (Feis: Wege zur Kunst II.) - J. Váňa: "Vědění, které nadýmá." (Svět. knihovna č. 86.) Str. 46-48.

5) Gibbius: "Englisch social reformers." Str. 209.

6) "John Ruskin" ("Volné směry". Roč. IV. č. V.)

7) "Všelicos o Ruskinovi" ("Česká stráž". Roč. XI. č. X.)

8) Sizeranne: str. 187-190.

9) Váňa: "Vědění, které nadýmá." (Ottova "Svět. Knihovna" č. 86.)

10) Sizeranne: Str. 187.

11) Sizeranne: Str. 190-193.

12) Sizeranne: Str. 187-190.

13) Sizeranne: Str. 195-197.

14) Sizeranne: Str. 198-199.

15) Sizeranne: Str. 200-207.

16) Sizeranne: Str. 205-211.

______________________________________________________________________

 

 

 

 B. Náboženství.

 1. Vroucí víra Ruskinova v Nejvyšší bytost ozývá se ze všech jeho spisů. "City lásky a úcty, kterými mysl lidská snaží se vystihnouti podstatu nejvyššího ducha" - těmito slovy označil povšechně, co rozumí náboženstvím.1) Ale vyslovuje se i určitěji, aby jeho představa o Bohu, představa to přemýšlivého křesťana, patrněji vynikla a odlišena byla předně od toho, co pokládal za pověru. A pověrou jemu jest "bázeň před duchem,2) kterému se přičítají náruživosti a činy lidské; kterého myslí si lidé na určitých místech a ne na jiných; který k některým lidem jest smýšlení laskavého, k jiným nelaskavého; který dle toho, jak veliká se mu pozornost věnuje neb co chvály se mu odpírá, raduje se neb hněvá; který nehrubě přeje lidským radostem, avšak může býti podkoupen, obětuje-li se mu díl radostí, aby k druhému přivolil". Proti této pověře staví Ruskin charakteristiku náboženství pravého, totiž "víry v ducha, jehož dobrotivost jest rozeseta po všech jeho dílech, který i k nevděčníku jest dobrotiv a všude přítomen, a proto nelze ho nikde zvláště hledati, nikde se ho vystříci; jemuž všecky bytosti, časy a věci jsou povždy svaty, který nežádá na nás desetiny statků neb sedminy téhodne, nýbrž celý náš majetek, všecky dni života a naši nejvniternější bytost; který však žádá všeho toho pouze proto, že jen v radosti svých tvorů má zalíbení, a tito tedy nemohou nalézti svého štěstí nijak jinak, než tím, že konají povinnost a službu, která mu přísluší... Duch, jehož věčná dobrotivost ničím se nepohorší, nemůže tedy ani ničím býti ukonejšen; jeho odvěké zákony jsou neoblomné, tak že, kdyby jen v jediné věci se uchýlily, nebe i země by věru pohynuly; zákony, které vyměřují každému bezpráví a bludu určitý, neodvratný trest, každé spravedlnosti a správné myšlence jejich bezpečnou odměnu. Prominutí trestu není možná ničím vykoupiti, přisouzenou odměnu ničím zadržeti." A tento Bůh žádá na nás toliko jediné věci a to "přikázání všech přikázání, abychom konali soud a spravedlivost" t. j. dobré skutky. Jest "málo toliko modliti se a prozpěvovati žalmy..." "Běda! Nekonáme-li bohoslužbu každým dobrovolným skutkem svého života, tedy jí vůbec nekonáme." Bůh sice rád poslouchá naši modlitbu, ale nepokládá ji "za sloužení Jemu". - "Prošení není sloužením; Bůh má pouhé žebráky právě tak rád, jako vy. On miluje poctivé služebníky, nikoli žebráky."3) Odtud patrno, nač Ruskin položil důraz: ne snad jen na křesťanské zásady, nýbrž na to, co z kterého člověka udělají, zda pouze mluvku, či muže ušlechtilých skutků v službách altruismu. Pomáhati činem bližnímu - toť alfa i omega mravouky Ruskinovy.

 "Konejte spravedlnost ke svému bližnímu (můžete ji konat, ať ho milujete nebo nikoli), a vy si ho zamilujete. Ale buďte k němu nespravedlivi proto, že ho nemilujete, a počnete ho nenávidět." -

 2. Pohříchu, lidé nepřemítají o záhadě a vyšším cíli života, aby věděli bezpečně, co činiti, po čem toužiti, čím opravdu mohou býti šťastni, a o to aby horlivě usilovali. Jakási zakořeněná vlažnost vězí v nás všech, a ani nejslavnější duchové, kteří by nás měli o těchto vyšších věcech poučovati, nevyhovují tomu úkolu.4) Milton, nevěře sám v pád andělů, vylíčil jej dle Hesioda na způsob boje mladších bohů s titány v díle plném umělosti, které však naivní mysl nemůže pokládati za hodnověrné.

 Dante byl sice hlubší duch, ale i jeho výtvor jest jen pouhé "vidění", a to "nejdivočejší, jaké kdy duši opojilo". Homerův "spravedlivý a láskyplný" Achill proměňuje se posléze v nejukrutnějšího a nejnespravedlivějšího všech lidí a hyne rukou nejsprostšího svých soků. A Shakespeare? - Křesťanský ten básník liší se od pohanských hlavně tím, že "neuznává žádných bohů, kteří jsou jako zachránci na blízku po ruce, a že nepatrná náhoda - okamžitá pošetilost - tyranství nerozumného neb osidlo zrádcovo způsobuje zahynutí nejsilnějšího a nejspravedlivějšího, a že zanikají beze slova naděje". Co je těchto mužů radou, co výstrahou nám, aby neklid náš se ukonejšil, aby bída naše byla zmírněna? - Podobně marně očekáváme spolehlivé pokyny z úst mužů opravdu zbožných, v ústraní žijících, marně od mužů světa znalých: králů, státníků a obchodníků. Tito touhou po panství neb penězích, ničíce sobě i jiným všechnu slast života, podobají se dětem, jež hrajíce si v rozkošných zahradách, naposledy seperou se o jednotlivé záhony a zpustoší je; aneb těšíce se hračkami, posléze dle příkladu jednoho ze svých druhů, vytahují z nich hřebíky a derou se o ně, aby jich každý měl co nejvíce. Nejšťastnější ještě jsou, jak se zdá, ti poctiví pracovníci, kteří, nechť si dělníci, nechť řemeslníci, nechť umělci, mlčky provádějí nějaké užitečné dílo, aby si počestně zasloužili potravu, kterou Bůh dává, ať již cokoli je očekává zde neb na onom světě. Jsou to ti, kteří vedou duchovní boj proti "zlovládě", odklizujíce nepohody a nešvary života, a ti, kteří usilují o to, aby ztělesnili krásu, která až dosud byla nedostižna. Jinou cestou nežli touto nelze se dodělati toho štěstí, kterého vůbec člověk dle své přirozenosti jest schopen.

 3. Bohužel, k dokonalé nápravě všeho zla - co zbývá ještě práce! Od několika tisíc let oddává se lidstvo zimničné činnosti, a přece plno ještě všudy žalostných úkazů. Vzpomeňme jen tří hlavních našich činností: orby, výroby látek oděvných a stavění příbytků! Šest tisíc let vzděláváme zemi, "z které jsme vzati", a přece co jí ještě leží úhorem, co jí nedokonale vytěženo. Ještě v samém středu Evropy ve Švýcarsku alpské řeky "šíří spoustu", a zimnice líhne se v otravných bažinách; v Africe - "kdysi zahradě Hesperidek" - ještě nedávno žena zvraždila dítě své z hladu a "při všech pokladech východu u našich nohou ... přihlédali jsme nečinně k tomu, jak 500.000 lidí (v Indii) hladu podlehlo". - A tkaní látek, kdysi "umění královen", jako orba "umění králů"! - "Necháváme naše řeky za sebe pracovati a znečisťujeme vzduch ohněm a parou, aby se naše vřetena otáčela. A přes to, jak jsme oděni?" - Velkoměsta hemží se zástupy chuďasů v rozedraných hadrech. - Posléze stavitelství! - Vybudovalo kdysi na sta chrámů, paláců a měst, jež jsou nyní v troskách, a dnes při veškerém našem pokroku celé davy nebožáků nemají, kam by položily své hlavy, aneb nacpány jsou do mizerných děr. - V této kritické době měl by každý pamětliv býti své povinnosti, aby veda sám život co možná prostý, "konal dobré bezpečnou cestou". - A dobré bezpečným způsobem provádí, kdo plní tři prosté příkazy křesťanské tím, že "lidi nasycuje, lidi odívá, lidem přístřeší dává" a vedle toho "uměnami, vědami a jinými duševními popudy lidem způsobuje slast".

 4. Ačkoli pak lidi nasycovati jest všeobecným zákonem, přece zůstává vedle něho pravdou, že kdo nechce pracovati, nemá ani jísti. Předně tedy nechť každý, sedaje za stůl, sama sebe se otáže: "Kolik práce jsem udělal za tento oběd?" - Potom nechať nedopustí, aby zmíral poctivec hlady zároveň s darebákem, nýbrž odluč tohoto a dbej přísně, aby nejedl, dokud nebude pracovati. Ale aby poctivci vždy mohli býti nasyceni, třeba předem s dostatek dobývati potravy a nahromaďovati ji organisací orby i obchodu, aby mezi civilisovanými lidmi již nevyskytovala se příšera hladu.

 A lidi odívati? - Není než povzbuzovati kde koho v svém okolí, jmenovitě pak děti, aby se každý slušně šatil rozumným krojem t. j. přiměřeným své hodnosti, kterým by si odvykal touze, býti na oko něčím, čím není, a kterým by co nejvíce byly omezeny rozmary módy. A nejen povzbuzovati k tomuto slušnému kroji, nýbrž i účinně podporovati každého, aby se takto skutečně mohl šatiti. "Vy zámožní lidé, kteří... půjdete budoucí neděli na bohoslužbu v pěkném šatě, a vaše děti budou mít své nedělní botky, a vy se budete samolibě a zbožně na ně dívat, jak jim to sluší... Potkáte malého otrhánka, také v nejlepším jeho nedělním šatě, totiž v těch nejhorších hadrech, aby se mu žebrota lépe dařila. Dáme mu krejcárek a těšíme se vlastní své dobročinnosti... Ale křesťanská spravedlnost - ta pošeptá vám do ucha: Proč nemá ten malý otrhánek také mít péro na hlavě právě jako vaše dítě? ... A proč každou neděli vaše dítě neobleče na sebe šaty otrhánka, neběhá se sirkami po ulici a nenechá ubožátko jít do kostela v kloboučku s pérem?" Odpovíte-li pak, že "každý má být spokojen na tom místě, na které ho Prozřetelnost postavila", je otázka, zdali jste to spíše neučinili vy sami. "Shodíte člověka do stoky a namlouváte mu, aby byl spokojen tím místem, na které ho Prozřetelnost postavila. To jest moderní křesťanství... ,My ho neshodili do stoky.' - A jak víte, co jste učinili a co činíte? To je právě to, čeho se máme dovědět, a čeho se nikdy nedovíme, pokud každého rána nedáme si otázku, nikoli, jak máme konat věci výhodné a zisk přinášející, ale jak máme konat věci spravedlivé, a pokud aspoň na cestě ke křesťanství nepochopíme ubohou polomohamedánskou zásadu, že "jedna hodina spravedlnosti má cenu modlitby po sedmdesát let."5)

 Zbývá třetí příkaz: lidem přístřeší dávati. Co vše bylo by tu činiti! Nejen omezovati práva nelítostných majitelů domů a pozemků, k vůli nimž tísní se davy chuďasů v ohyzdných, malých bytech. Jakou péči věnovati by bylo zdravotnictví, jakož i vůbec tomu, aby osady lidské zakládány byly na blízku řek z pěkně stavěných a příliš nenakupených domů, aby nevznikala hnusná a nečistá předměstí, nýbrž uprostřed široké ulice, kolem pak nezastavěná půda s usměvavými zahradami, aby každý ze středu měst za krátko pěšky si mohl vyjíti do volné přírody, nalokati se svěžího vzduchu a pokochati se zelení trávníků! Také ve všem všudy naléhati by bylo na ladný pořádek, aby "nescházela ani jediná cihla na střeše, ani jediný kůl v plotě."6)

 5. Plní-li někdo ty tři prosté povinnosti křesťanské, uzrává v jeho duši pravé náboženství.

 "Jestiť mnoho náboženství, ale pouze jediná mravnost, která musí býti pravá a věčná, instinkt to v srdcích všech kulturních lidí tak nezměnitelný, jako jejich zevnější podoba."7)

 Za naší doby není ničeho se tak stříci jako dvojí pýchy: "pýchy z vědění, která tvrdí, že lze sílu Boží vysvětliti analysou", a "pýchy z víry, která mní, že lze podstatu božství odvoditi z náboženských dogmat".8) Pokud přesuzujeme vyznání jiných lidí, abychom vypátrali, čím se od nich lišíme, ociťujeme se "v neprávu a v moci ďábla, jsme fariseji", volajícími: "Bože, děkuji Ti, že nejsem jako jiní!" - Naopak: lidé by měli hledati, v čem se shodují, a břímě života vespolek si ulehčovati tím, že druh druhu pomáhá je nésti a spolčenými rameny "káru" života v před postrkovati; "nemůžeme se hádati, strkajíce káru; avšak v tom okamžení, kdy nejlepší lidé účinně ramen nepřikládají, nýbrž dají se do mluvení, zdá se jim hašteřivost jejich zbožností, a kára se nehýbá s místa." Z takových rozmíšek co bylo již v minulosti spácháno rozličných ukrutenství a pošetilostí jménem Kristovým! A nepobádá-li víra k účinné pomoci, zdali ještě dnes nekazí a nemaří se živoucí cit náboženský, přecházeje v planou a znepokojivou blouznivost? - Jest mnoho mladých dívek, zámožných a fintivých, které nebyly nikdy vedeny k užitečné práci, takže neumějí ani šíti, ani vařiti, ani počítati, ani lék ustrojiti. A tyto, rozhostí-li se někdy v nitru jejich vážný cit náboženský, "který jim Bůh dal, aby je posílil proti protivenstvím denní útrapy", oddávají se planým, truchlivým úvahám, aby "rozřešily smysl velké knihy, z níž nelze rozuměti ani jediné slabice leč skutkem. Dejte takovým dívkám opravdový kus práce, která je pobádá k činnosti, když se jitro rozbřeskuje, a která je unaví, když se noc blíží a také naplní citem, že opravdu prospěly spolubližním svou prací, a oslabující neklid jejich blouznivosti ustoupí pak utěšenému a požehnanému míru."

 6. Jestliže škodila lidstvu pověra, "ctila obrazy a kameny místo pravdy, písmeny a zákony místo skutků a klečela ustavičně v chrámu, obestřena jsouc rozličnými smyšlenými, pustými stvůrami, mezitím co Spasitele bičovali,"9) škodila mu neméně i nevěra, bojující proti náboženství. Jí přičísti jest "smyslnost, ukrutnost a válku, sprostotu a lakotu, novověké národní hospodářství", ten nynější život, který žasne pouze nad tím, co zmůže síla, a hledá spásu duše v sobeckém překonávání soupeře, vůbec vše, "co viny, pošetilosti a úpadku nové době přísluší".

 Ba, Ruskin neváhá tvrditi, že z nevěry vyplynulo zlo ještě větší nežli z pověry, a kdyby nám bylo voliti, "podržme raději jistý nádech pověry, uchováme-li jím trochu náboženské síly, než abychom s nátěrem rozumu radovali se nad neplodnou bezbožností". Jaká ochablá nicotnost zavládla v myslech novověkých humanistů! "Učenec 16. století, spatřiv, an mihl se blesk od východu k západu, ihned myslil na Jova, ne na příchod Syna člověka..." Tato dvojakost víry: křesťanství, k němuž se přiznávali, a pohanství, v kterém se kochali, "byla horší než pohanství samo", pokud dočista nic nepřipouštěla skutečné a účinné víry. Bývalo by lépe, bez okolků Dianu a Jova vzývati, než "k jednomu bohu se přiznávati, jiného si představovati a žádného se neobávati".10)

 "Řekl bych každému žáku, který chodí do naší školy: Chceš-li, buď mohamedánem, vzývej Dianu, oheň neb kořen - ale buď na tolik člověkem, abys věděl, co znamená vzývati a uctívati. Milionkrát raději vidím někoho z těch, quibus haec nascuntur in cordibus lumina", neboť tento "věčnou osiřelostí odloučen jest od Otce duchů, jenž jest zároveň Otcem světla, a od něhož přichází každý dobrý a dokonalý dar."11)

 

______________________________________________________________________

POZNÁMKY KE KAPITOLE B.:

1) "Kunst u. Religion" dle Ruskina od Vil. Schölermanna (Časop. "Die Zeit" 1899 Nr. 261.)

2) "On the old Road." § 283. (Feis: "Wege zur Kunst". I. Str. 154-157.)

3) Jan Váňa: "Koruna z plané olivy" I. (Svět. knih. č. 145.)

4) "Sesame and Lilies". (Feis: "Wege zur Kunst". I. Str. 1-37.)

5) J. Váňa: "Koruna z plané olivy". I.

6) "Sesame and Lilies" (Feis: "W. z. K." P. 32-33.) Srovnej později se soc. názory Ruskinovými!

7) "Kunst u. Religion". ("Die Zeit".)

8) "Kunst u. Religion". ("Die Zeit".)

9) "On the old Road." § 283. (Feis: "Wege zur Kunst". I. P. 156.)

10) "The Stones of Venice" II./III. (Feis: "W. z. K." II. P. 78-79.)

11) "On the old Road". (Feis: "W. z. K." I. P. 157.)

______________________________________________________________________

 

 

 

 C. Umění.

 1. A tento Bůh, tvůrce všech věcí, jest i původcem veškeré krásy, kterou odívá se příroda. Kdykoli a kdekoli rozvírá se před lidským zrakem tato přebohatá pokladnice, vždy a všude, i na sebe nepatrnější maličkosti, můžeme postihnouti "signaturu umělce Nejvyššího", který "na žádné ze svých děl nezapomněl vtisknouti pečeť krásy". Bylť dle Ruskina "hmotný svět zřejmě upraven k úkolu esthetickému", a "jestliže mračna večer co večer malována jsou a fresco, aby unášela naše oči, pozdvihnou-li se vzhůru, a jestliže koruny květinové ráno co ráno jsou oroseny vodomalbou na okouzlenou našich očí, sklánějí-li se dolů, jest patrno odtud, že v přírodě hledati jest krásu veškeru". V přírodě uložen "svrchovaný typ a věčný model", a ne ve výtvorech strojených fantasií, ne v ideálu uchovaném tradicí. Krása obsažena "v miznoucím listě, který strom odevzdává větru vanoucímu, v nejmenším oblázku, který trolí se s hory, v nejslabší třtině, která se kloní nad rybníkem."1)

 A umělec má na tuto krásu upozorňovati, ji zachycovati, ve výtvorech svých prodlužovati, a takto lidem, místo pomíjející, trvalou slast z ní strojiti. On na nás jdoucí za každodenním zaměstnáním neb zábavou volá, abychom pozastavili se nad věcmi, kterých bychom si nevšimli, a pokochali se jimi: nepatrným oblázkem, bylinným stéblem, oblohou nad námi rozpjatou. Jestliže učenec dovede "měřit a hmatat, pitvat a demonstrovat" vše to, co "je tělesno", kdežto vše, "co jest nezměrné, nemakavé, nedělitelné" mu uniká: umělec zadržuje, "co jest prchavé", osvětluje, "co jest nepochopitelné", vtěluje, "co nemá míry", činí nesmrtelným, "co nemá trvání".2) Nejluznější stránky zjevů pouze on postřehuje. Při pohledu na obzor horami obklíčený jeden z nás všímá si deště, druhý větru, třetí palčivého slunce: on jediný úzkého paprsku, narážejícího na osvěžená temena horská, když tratí se ve mžení modravého deště. On jediný zachycuje prchavé úkazy, "káže rose, aby neusychala, a duze, aby se nerozplynula". Číhá na zjevy přírodní jako nějaká stráž, a tím, že vystihuje nové a nové půvaby tvorstva, ustavičně budí v nás obdiv a slast nejživější. V jeho výtvorech uložena jsou nejspolehlivější svědectví o tom, jak která doba věci pojímala. "Velicí národové píší svůj životopis do tří knih: do knihy svých činů, do knihy svých řečí a do knihy svého umění. Žádné z těch tří knih nelze rozuměti, leda čteme-li také druhé dvě. Avšak z těch tří pouze poslední jest zcela hodnověrna. Činy národa jsou snad vítězné jeho šťastným osudem a řeči jeho mocné nadáním pouze některých z jeho dětí, ale umění jeho toliko ze společného daru a společné sympathie plemene. A tak vůči nám všecko umění jest na poučenou."

 2. Než všeliké umění stává se jen tím živoucím a důstojným, je-li umělec naplněn důvěrou, že "vše, co je na nás časného, přejde jednou v nesmrtelné", jestliže tedy nadání jeho, těžíc z této nesmrtelnosti, slouží "nějakému vznešenému náboženství, neb nezištné lásce k vlasti neb počestnému národnímu životu - pilířům to každého náboženství."

 Jinak slouží-li pýšenebo požitku, slouží "ďáblu místo lidstvu. Ztracené lodi a armády lze nahraditi, avšak veliký duch, octne-li se na scestí, zůstává věčnou klatbou na zemi."3) Jest tedy povinností umělcovou, aby přihlédal k mravnímu účinu svého výtvoru na společnost lidskou. Vedle toho však jest mu uvažovati ještě něco jiného, totiž podmínky, na kterých závisí dokonalost jeho výtvoru, a které hledati musí v sobě samém. Má se tázati sebe sama, které pohnutky pohánějí ho ku práci, a které, když již jal se pracovati. K práci snad pobádá jej, že "má živiti rodinu, pomáhati rodičům, dobýti si nevěsty". Ale jakmile zabral se do díla, "jaký je potom motiv, který proráží každou jeho črtou? - Jestliže je to láska k tomu, co vaše dílo představuje, jestliže u vás, krajináře, je to láska k vrchům a stromům, která vás pohání, jestliže u vás, malíře figur, je to láska k lidské kráse a lidské duši, která vás pohání, jestliže u vás, malíře bylin neb zvířat, je to láska a obdiv a rozkoš nad lupímkem květu a údem těla, kteráž vás pohání, pak Duch vznáší se nad vámi, a země náleží vám i všechna hojnost její. Ale jestliže naopak je to malicherná samolibost nad vlastní dovedností, důvěřivost v předpisy a zákony, naděje na uznání z akademie nebo na populárnost, nebo lakotivost, pak je docela možno, že vytrvalou pílí, nebo snad i šťastnou náhodou dobudete si potlesku, postavení a jmění, po němž toužíte, ale ni jediné črty pravého umění nikdy nepoložíte na plátno nebo do kamene, co budete živ."4) - Umělci tedy daří se dílo jeho jen tehdá, jestliže kochá se ve skutečné věci přírodní, takže vyjadřuje svým výtvorem "slast čerpanou z věci skutečné, která jest lepší než umění", aby kloně se přírodě, velebil ji jakožto nejdokonalejší vzor krásy.

 "Vy si snad pomyslíte, že ptačí hnízdo malované od Williama Hunta jest lepší než skutečné... Ale bylo by lépe pro nás, aby všechny obrazy světa zahynuly, než aby ptáci přestali stavěti svá hnízda."5)

 Veškery, i nejobvyklejší věci přírodní a na snadě jsoucí, jsou zdrojem krásy, ne snad jen zjevy prchavé a řídké, ne vybájené od idealistů, ne výjimečné, jak mní romantikové, ne vyhledávané v nemožnostech, jak bývá u klassiků. Ba, lze směle právě "z častoty věcí usuzovati jejich krásu."6)

 Po tom právě pozná se dle Ruskina pravý vkus, že jest všestranným; koho naplňuje obdivem jen ta neb ona věc, stává se to jistě jen proto, že příčina jeho záliby jest malicherná a falešná. Uznamenávati však krásu ve všech od Boha stvořených věcech bude nejspíše tomu dáno, kdo má správné ponětí o všeobsáhlých zákonech krásy. Proto falešný vkus projevuje se svou vybíravostí, posedlostí po nádheře, lesku, okatých sestavách a podivnostech slohových.7) Co v rodných svých krajích spatřiti můžeme za léta večer co večer podél nesčíslných vodotoků a mezi nízkými pahrbky, do toho s láskou a upřímností se máme zahleděti. "Amazonka a Indus, Andy a Kavkaz nemohou vám dáti více."

 Jenže tento prototyp krásy vyhledávati jest v přírodě pouze panenské, divoké, lidskou rukou nezjinačené, oddechující plnou, nezkrocenou ještě volností a mocí. Toliko k takové přírodě má umělec přilnouti čistou láskou. Neboť tím právě krajina nebeská liší se od pozemské, že na oblohu nemůže dosáhnouti rušivá ruka lidská, a proto "mračna, která nikdy nejsou vydána zakročení lidskému, jsou pokaždé uspořádána dle zákonů krásy."8)

 3. Nuže, do této neporušené přírody jděte, umělci, pro své vzory; ale jak je budete vypodobovati? - Toť otázka, ku které lze dáti tři odpovědi.

 Jeden z vás, kresle na př. dub, vypodobí jej tak, jak se celkem jeví; nefalšuje jeho vzezření, ale opomíjí některých haluzí a listů, které vidí se mu pro účin krásy zbytečnými, a zeptá se : "Vyjádřil jsem pravdu?" - Toť umělec eklektik.

 Druhý vykreslí dub až do nejmenších podrobností, aby i ty, které se mu méně líbí, vynikly, a otáže se: "Vyjádřil jsem veškeru pravdu?" - Toť umělec realista.

 Třetí na výkres dubu připojí z nitra svého rozličné příkrasy a znaky dubů, které kdy vůbec spatřil, i optá se: "Nevyjádřil jsem nic než pravdu?" - Toť idealista. Odtud tři pochodí theorie: jedna, co vyvolovati jest při vypodobování přírody, druhá o podrobném vypodobování přírody, a třetí theorie idealisování přírody.9)

 Ruskin šmahem zamítá theorii jak volby, tak idealisování - již proto, že jemu jest krása "signaturou Tvůrcovou na všech Jeho dílech". Odtud slova jeho: "Umělci nechť jdou do přírody se vší prostotou srdce, nic nezamítajíce, ničím nezhrdajíce, nic nevybírajíce"10) - slova, která dala původ praerafaelismu.

 a) Co chce vyvolovati umělec? - Rysy charakteristické? - Ano, jsou na přírodních předmětech, jak je i Taine chce míti vytknuty, jenže tento i všichni filosofové mýlí se, domnívají-li se, že umělec smí si je dle libosti vybrati. Nikoli! Umění nemá se vyvyšovati nad svůj model; neboť umělci tyto význačné rysy věcí jsou již předurčeny samými podmínkami jeho vise. Pravý umělec nekreslí všech chloupků obrví, všech lístků keře - prostě proto, že jich všech skutečně nevidí. Vede si podobně jako hadač z ruky, který nevyčítá osudu lidského ze všech čar dlaně, nýbrž pouze některých hlavních.11)

 Šťastně vtěliti takové rysy ve svůj výtvor, "uspořádati je silou lidského intelektu, tak aby pro všechny, kdož patří na ně, nejsvrchovanější měrou staly se užitečnými, pamětihodnými a krásnými"12) - toť arci dar osnovy (gift of design). "Tak tedy shledáte... že ve všech opravdových školách, ať velkých, ať malých, živoucí silou je láska k přírodě. Rozumějte mně dobře: já nemyslím, že by tento zákon byl vším, čeho je třeba, utvořiti školu. Je nutno nad to přidat k němu mnoho, ač nic nesmí být dáno nad něj. Hlavní věcí, již k němu třeba přidat, je dar osnovy - toť velká pobočná nezbytnost, jež stejně jako nezbytnost pravdy vládne vším vznešeným uměním. Tato pobočná nezbytnost je viditelné působení intelektu v podávání pravdy. Zrcadlo neosnuje, přijímá a sděluje neodlišujíc, cokoliv se děje, před ním; malíř osnuje, když volí některé věci, zamítá jiné a pořádá vše" - ale jen aby mocně vypodobil ty význačné stránky předmětu, které před tím samy sebou, bez jeho přičinění, vtiskly se v jeho ducha, a potom věrně se obrážeti mají i v duši divákově neb posluchačově. Aby pak se v ní věrně obrážely, nesmí žádná linie, žádná barva neb stín vyskytovati se v díle umělcově, které by původní mocnost jeho vise seslabovaly neb zfalšovaly. Proto jeho duch má nejen "zplna pohlížeti do tváře skutečnostem světa a s hlubokou způsobilostí prozkoumávati jejich hlubiny", nýbrž i "počínati si ve styku s nimi s nepoplašenou rozumností a nezbrklou silou", aby "nestal se s lidským svým rozumem a vůlí pouhým nevědomým nebo bezvýznamným činitelem, nýbrž osvojil si jejich dobro a omezil jejich zlo." - V tomto smysle umělec tedy není prostým, otrockým napodobitelem přírody, nýbrž jejím dovedným "tlumočníkem".13)

 b) A což idealisování? - I proti tomu Ruskin rozhodně se ozývá. Jestli dle něho nemalou smělostí, jestliže obmezený některý duch, jenž neumí postřehnouti krás roztrousených po přírodě, chce je nahraditi neb doplňovati stvůrami své fantasie. Není úkolem této, aby lhala a vyličovala věci, jakými nejsou, nýbrž "vnikala do pravdy, shromažďovala pravdu, obnovovala pravdu". Staří velicí mistři uvádějí ve svých Rájích a Resurekcích prostě podobizny svých modelů, sluhů, milenek a p., a kdykoli pokusili se malovati krajiny pouze vysněné neb bytosti víry, kterých nikdy neviděli, nedařilo se jim valně. "Vše, co jest v pravdě velikého v křesťanském umění, scvrká se přesně na to, co jest v něm lidského, ba i vytržení vykoupených duší, které celestamente ballando vstupují branou do ráje Angelico-va, bylo zachyceno již v pozemské, arci velmi čisté radosti Florenčanů." Není-li pošetilost "neviděti krásy na vlašťovce, a osobovati si dovednost, vložiti ji na serafína"?14) "Zanechte tedy směle, ač ne neuctivě, mysticismu a symbolismu s jedné strany, odhoďte s největším rozhorlením s druhé strany měřictví a legalism: uchopte pevně ruku Boží a plně popatřte do tváře Jeho stvoření - a nic není, čeho dospěti On by vás neuschopnil."15)

 Posléze inspirace - není-li jí v umění? - Jest, zvláště v čistě didaktickém, a kdo zkouší zjevy fantasie, nepopře, že vznikají vlivem jakéhosi všeobecného, božského ducha všeho života, jehož každý tvor více méně jest účasten. Ale kdykoli tento visionářský dar v uměleckém díle příliš okatě se okazuje, jako na př. v Dürerově měďorytině "rytíř, smrt a ďábel", jest to známkou spíše jakési duševní obmezenosti neb rozrušenosti, krátce duševní choroby. Nejdokonalejší však díla provedli umělci, kteří visionářské nadání byť sebe mocnější, udržovali silnou vůlí v kázni a pozorovali s láskou zcela nevisionářské skutečnosti okolního světa. Bývali to muži dobří, ale nikterak nábožnost sama; aspoň nemívali povědomí o jakési bezprostřední inspiraci božské z venčí.16)

 c) Zbývá realism - a tento zamlouvá se Ruskinovi, jestliže skutečně za vzor si obírá předměty přírodní a přírodě "se kloní". Ale jestliže, přibíraje do pojmu "příroda" i věci rukou lidskou vyrobené, jako rozličné tovary, lokomotivy, bicykly, chodníky, hospody, a člověka, nátěrem a neřestmi civilisace aneb nízkou prací zohaveného, jestliže takovouto realtu vypodobuje, je to realism scestný, protože jeho modelem jest vlastně "příroda denaturovaná". Toť realism umělců, kteří hledají přírodu "v divadle, pod světlem - ne slunečním, ale plynovým, osvětlujícím ne těla nahá, ale trikoty, trikoty bytostí dupajících ne na zemi, ale na prkna divadelní, oddechující ne pod mraky, ale clonami namalovanými, vykračující ne nohama volnýma a nahýma, ale hopkující nohama znetvořenýma tancem, a ne tancem, kterému se naučily s předky při zvuku píšťal v stodolách, nýbrž jakýmsi pizzicatem" - toť prý "příroda", toť prý "krása". A pro plastickou krásu lidského těla - kde mají vzor tito realisté? - Ne v člověku prostém, nezkaženém vášněmi a neesthetickou prací, nýbrž "ve šviháku na terase kavárny", který škrobeným posuňkem sahá po sklence piva neb srká nějakou líhovinu, který "zhroucen jest tíhou nemocí atavistických, znešvařen přídavky moderního kroje, zlomen vášněmi a neřestmi naší doby."17) Není bez významu mravní "vyšší neb nižší patro", s něhož hledíme na své bližní. "Především vězte, že mluvím o králích i davu lidí s pevným přesvědčením, že přirozenost lidská je věc šlechetná a krásná, nikoli věc mrzká nebo nízká. Všechen hřích lidí považuji za jejich chorobu, nikoli za jejich přirozenosť, za pošetilost, které lze zabránit, nikoli za nutnost, kterou dlužno uznat. A za poměrů i nejhorších je míra obdivu mého vždy veliká nad tou výší, které lidská přirozenost může dosíci. Maje ji za povýšenou, nacházím ji vždy ještě povýšenější, než jsem myslil; avšak ti, kteří ji mají za nízkou, nacházejí a vždy ji budou nacházet ještě nižší než tušili, neboť faktum je, že je nekonečná, schopná nekonečné výše i pádu; ale přirozenost její - a tuto víru chci, byste měli se mnou - tato přirozenost její jest ve šlechetnosti, nikoliv v katastrofě... Měli jste a máte falešné proroky mezi sebou, hlásající, že lidé nejsou nic než vlci, půl zvířata a půl ďáblové. Věřte tomu, a vy na tento stupeň klesnete."18)

 Chce-li tedy realista vyhledati si vzor v přírodě, ať jde do krajů, které ještě neznešvařil moderní průmysl, a k mořím, kterých nedovedl pokáleti. Chce-li malovati obraz člověka neb vytesati sochu, ať jde za realitou, ne do přítomnosti, nýbrž do minulosti, ať vypodobí člověka jakým býval, a sejme s jeho tváře všecky kulturní neřesti a všecky znaky práce, která jej snižuje.19)

 Posléze "metafysické a jiné skryté" záměry, které přičítávají kritikové umělci? - Pravý umělec jest jich dalek, protože tvoří "s dětinnou prostotou bez osobivosti dětské a protože, co cítil, to i maloval. Neznázorňuje "historických neb theologických pouček", které jinak dokázati nelze, ale naproti tomu věda nemá hleděti s patra na umění, na veliké výkony fantasie, protože nelze je ve všem všudy jasným rozborem vyložiti.20)

 Čisté umění vytryskovalo bezděky z náboženství, ale kde sloužilo úmyslně dogmatům, více kazilo než povznášelo víru lidu. Nejkrásnější díla arci povzbuzovala upřímně věřící duše; ale chatrná rozpalovala v nižších vrstvách lidu hrubou slast z toho, co jest ukrutné, strašitelné, a zálibu v mrtvolách co možná nejvěrněji vypodobovaných na obrazech světců. Chmurná záře fanatismu rozlívá se po těchto výtvorech, které nebyly bez škodného účinu na mysl diváků. Jimi pomátla se citlivost křesťanských žen tak, "že jen pláčí nad strastmi Kristovými, místo aby pomáhaly konejšiti strasti Jeho lidu". Poslední kapka soucitu byla z nich vyhrdlena pro čistě tělesnou agonii ... čímž "ponětí bolu spíše bylo otupeno a sníženo, než zjemněno a oživováno".21)

 4. Nechať tedy umělec nechá všech takých vedlejších záměrů, nechť nevymýšlí a nešperkuje fantasií toho, co by vypodobil, nýbrž obrátí se tam, kde jsou pravé, skutečné a dokonalé modely - do "přírody přirozené". A z této klenotnice kresle některý předmět, jak bude jej pozorovati? - Ne jako rostlinopisec, geolog, lučebník, fysiolog, vůbec učenec nebo fotograf, nýbrž prostě "očima člověka zdravého a se srdcem milovníka, který nechce, leč obdivovati se. Co vidí, ne co ví, co cítí, ne co chápe" - to je zdrojem pravdivosti esthetické na rozdíl od pravdivosti vědecké.22) - Dívati se bude na předmět svůj tak, že jej vroucně miluje, než výtvor svůj, kterým jej vyličuje.23) Dívati se bude na přírodu "s obdivem naivním, vášnivým", ale přece ne s onou všetečnou vtíravostí, která usiluje proniknouti i do toho, co přírodou bylo zahaleno, aby "vypodobila těla zvířecí, která příroda skrývá na dně temných vod, kosti, které skrývá pod neprůhledným masem, pohyby, které skrývá tou rychlostí, s jakou jsou prováděny". Nepřizná-li se skromně umělec k tomu, co skutečně oko jeho nemůže viděti, přibírá-li na pomoc své vědomosti, které sebral z rozličných nauk, na př. z anatomie a fysiky, provádí díla vadná a vtěluje v ně svou vychloubavou ješitnost.24)

 Mistr umění nevychloubá se tím, co ví odjinud, nýbrž upíraje svůj pohled na předmět přírodní, usiluje o to, aby vystihl jej co nejvěrněji v disposici jak částí, tak i tvarů a barev jeho. Na dokonalé soše vidíš profil prostý a čistý, jak ukazuje se z dálky, nárysy jemně vyvýšené nad plochu, aby vespolek na sebe se opíraly, jako když zíráš z daleka na přírodní pahrbky, osvětlené sluncem se strany, a model celku sleduje tvary těla, ne oděvu. V architektuře, jmenovitě gothické, obráží se spleť haluzí, listoví a květin na kostelech konstrukce hor přírodních, na báních kostelních okrouhlé dutiny mass žulových. A ježto není v přírodě nic bezbarvého, ani jednobarevného, pravá architektura zdobí výtvory své od vrchu dolů barvami rozmanitými, ale tyto nejsou od sebe odděleny a přesně geometrickými čarami ohraničeny, nýbrž vespolek ze sebe vyrůstají, vespolek se pronikají a zastiňují, a přes to nezakrývají "vnitřních kostí velikého těla organisovaného kamene". Tak vznikala nejslavnější díla. "Stavěli kathedrály gothické, malované portály, lesy vyřezávané a kolorované, tympany zlaté, jako západy sluneční."25)

 Takovou byla architektura benátská, která stkvěla se bohatstvím barev jako "listoví jeseně". Avšak renaissance "se svými šedými paláci a měřickými tympany, se svou chladnou vědou, přesnou a nádherně vychloubavou, byla zimou - zimou, která byla bez mrazu jako byla bez barvy." Úpadek nastal od 15. století, jakmile umělci jali se, zapomenuvše na přírodu "mnohotvárnou a mnohobarvou", obírati se věcmi "ošklivými" t. j. nepřírodními, místo živočichy a květinami - brněními, hudebními nástroji, bachratými štíty, květy stužkami svázanými, ač v přírodě jsou roztrouseny, a tělem lidským zahaleným spoustou draperií. Lákáni jsouce výjevy hlučnými, krvavými, vzrušujícími, bitvami, tanci, smrtelnými zápasy mučedníků, bakchickými slavnostmi, zapomínali, že příroda miluje klid jak v barvách, tak v pohybech. "Strom zvolna zvedá svá ramena k slunci; slunce jen nepozorovatelně ztrácí se za poslední horou; hora zůstává po věky jako nepohnuta".26) - Zapomněli a zapomínají až dosud vytvářeti přírodu "s bystrostí zraku orlího, s jemnocitností prstu violoncellistova, s trpělivostí a láskou Griseldinou".

 Tak mizela všechna pečlivá individualisace, a vznikly novověké rytiny krajin šablonovitých, bezejmenných, bez bedlivého vytknutí na každé věci, co jest na ní dovršeného a význačného. Ale pečlivý pracovník neopomíjí toho, nýbrž vypodobuje mech i s příslušným pařezem, jedovatou bylinu sdruženou s jejím kamenem. Ale při tom všecky své linie, správné a přesné, nezvyká si kresliti špičkou péra neb tužky, nýbrž zcela nenuceně špičkou svého štětce, jak dělával Apelles, a jak jsou kresleny všechny barevné čáry na nádobách řeckých.27) I barvy přírodní hledí vystihnouti věrně tak, jak je pozoruje prostě a naivně za plného dne, tak jak jsou na všech věcech v pestré mosaice shloučeny. Není modloslužebníkem pouhého temnosvitu, ježto příroda není jakousi "šachovnicí jenom černou a bílou". Jsou ovšem tři školy: římská čili Rafaelova, amsterodámská čili Rembrandtova a fiesolská čili Angelicova. Jedni umělci totiž chtěli baviti oko divákovo pouze slastí plynoucí z čar, kresliči to, kteří pozorovali věci daleko od slunce, aby jejich linie se nechvěly a nesplývaly jako v zrcadle. Druzí, milovníci temnosvitu, pozorovali věci v šerém útaji svých dílen, jejichž stěny byly začerněny, a soustřeďovali všecku sílu světla na krbu, aby odtud padala záře na brnění, kopí, helmy atd. Než ještě jiní zadívali se raději do té veselosti a rozmanitosti barev, které příroda rozhodila na věci pozorovateli za bílého dne, a tyto vypodobovali veškery v celé prostotě. Opravdový umělec nestará se tedy o domnělé zákony temnosvitu a následuje "Angelica a Perugina, kteří jsou beze stínu, bez truchlivosti, bez trudu a ne Caravaga neb Espagnoleta, tyto černé otroky malířské", ani o některé novější malíře francouzské, kteří, "jak se zdá, pozorují přírodu v černém zrcadle". Jest třeba, aby umělec věrně vystihoval přírodu a nejinačil jejích barev, ale není třeba, aby znal zákony perspektivy vzdušné a věděl pokaždé přesně, jak která věc od druhé jest vzdálena. "Není zvláštní barvy k vyznačení vzdálenosti", a není pravda, že musí býti předmět méně jasně zbarven, protože je vzdálen, než kdyby byl na blízku.

 "Zeleň jezera švédského jest bledá v jasných vlnách pobřežních, ale intensivní jako smaragd na 6 mil od břehu."28) A jako příroda jest "líbezně skrbliva se svými barvami", a dotýká se než jednou z nich listu květového a to právě tam, "kde list obrací se na světlo", kdežto "dole ve zvonku je vše ztemněno", tak ani umělec neplýtvej bohatstvím své palety. Jsa přírodě věren i ve faktuře, nekresli jednu část obrazu rychle a zhruba, druhou zvolna a podrobně, jednu za teplého a jasného dne, druhou za chladného a chmurného, a užívej raději barev matných (bez lesku), než laku, pryskyřice a vody. Ba, dle Ruskina "největší věcí v umění bylo by prováděti barvami matnými", ježto sice snadno se zapomíná na "průsvitnost nejušlechtilejší", vznikající tím, že přerušují se jedny barvy barvami jinými.29)

 5. A přece všecky tyto rady a pokyny Ruskinovy nezaručují umělci, že zdaří se dílo jeho, není-li povolán k vznešenému svému úkolu předností nejvzácnější a nejušlechtilejší - mravní svou povahou.30)

 Jestli Ruskinovi "krása kteréhokoli umění zevnějším ciferníkem vyjádřené jím mravní čistoty a vznešenosti citu", třeba ne kořenem mravnosti. "V knize nazvané "Sedm lamp" hleděl jsem ukázat, že jistý pravý stav nálady a mravního cítění byl čarovnou mocí, pod kterou veškrá dobrá architektura bez výjimky vznikla. "Kameny Benátské" od počátku do konce nemají jiného účelu než ukázat, že gothická architektura Benátská vznikla a byla odrazem v každém svém rysu, stavu čisté národní víry i domácí ctnosti; že jejich renesance ve stavitelství vznikla a označovala ve všech svých rysech stav skryté domácí nevěry a domácí porušenosti." (Váňa: "Kor. z plané olivy." II.)

 "Malováním a zpíváním neučiníte ze sebe dobré lidi; musíte dobrými lidmi býti, dříve než malujete neb zpíváte, a pak zdokonaluje barva i tón vše, co je lepšího ve vás."31) A tato mravní síla potřebna jest umělci již i při pouhé průpravě k jeho budoucímu povolání. Zjednati si dlouhým cvikem rutiny, zručnosti ruky, vymáhá trpělivosti a sebezapření. Neboť pouhou fantasií a jemnocitností bez pracně získané dovednosti úkonů nelze zrovna tak nic kloudného svésti, jako pouhou rutinou bez schopností vniterných.32) "Umělec je člověk, který svou práci podrobuje zákonu, jehož poslouchati je trapno", protože je nucen překonávati obtíže a se omezovati při práci, "která se množí a množí, že mnohdy údy bolejí a prsa se úží", a přes to zahloubán jsa do svého díla s láskou, cítí zase, "že každá bolest sílí údy, a každý oddech šíří prsa jeho".33)

 Výcvik umělců a jakási zhuštěná, úsilná práce duševní při tvoření jest podivuhodna, neméně i jejich nezdolná vytrvalost. -34) Přes to, ačkoliv všecky veliké výtvory umělecké pocházely z ladné součinnosti "oka, srdce i ruky", odsuzuje Ruskin umělce, který vynáší se svou dovedností, který kochá se pouze v tom, "co dělá a vytváří, na místě v tom, co tlumočí neb překládá". Takové umění otravuje mozek i srdce a končí se záhubou všech mravních zásad, kdežto "umění, věnované v pokoře a v sebezapomínání světlému vymalování a hlásání faktů všehomíra, vždy oplývá pomocí a je dobročinno lidstvu, plno útěchy, síly a spásy."35) - Virtuos, nekoře se přírodě a její kráse, nýbrž chlubě se svou zručností, jest "farisej", který miluje sebe a ne svůj nedostižný vzor. Ale skutečný umělec jest milovník, a "praví milovníci jsou vždy trochu nemotorní", přestávajíce na poctivé snaze, aby aspoň přiblížili se svému vznešenému modelu. "Sláva velikého obrazu záleží v jeho cudném ostychu a jeho kouzlo v tom, že vyjadřuje slast, kterou veliké srdce shledává, kochá-li se v tom, co jest lepší než jeho malba.36) - Není tudíž naprostá dokonalost cílem umění, ježto vynikající umělec ještě pracuje, když některé síly jeho již zase počnou ochabovati, a nedokonalost jest podstatnou známkou všeho života. "Květ náprstníku, jehož jedna třetina pučí, druhá již vadne, a třetí plně rozkvétá" - toť symbol pozemského života. A původnost výtvoru? - Nemá valné ceny, vyniká-li umělec pouze zvláštní způsobilostí, pro kterou dílo jeho snadno rozlišuje se od děl jiných osob. Vzácnou původnost projevuje pouze ten jednotlivec, který jednu a touž věc, kterou všichni druzi jeho s ním usilují vystihnouti, provede nejznamenitěji.37)

 6. Za naší doby uměna - klesá, a přece jak velký počet rodí se talentů, co škol průpravných, co zkušeností nahromaděných, co všelijakých jemných nástrojů nám po ruce! A přes to nejsme s to, abychom vytvořili si nějaký svérázný sloh, abychom provedli nějaký výzdobný celek ve všech částech souladný a vynikly tak nad časy minulé, méně učené a méně dovedné. Čím to? - Tím, že na umělcích novodobých neshledáš pravého posvěcení, nezbytného jejich ušlechtilému povolání - jistých mravních vlastností,38) které zdobívaly doby minulé, hlavně pak ne prostoty srdce, bez níž nic nesvede všecka dovednost ruky. Novodobý pracovník nechce se kořiti přírodě, neobětuje jí zcela plápolu svého nitra - není skromným. Kdyby byl skromný, nepomýšlel by na kvapný a hlučný úspěch, nepomýšlšl by na - zbohatnutí. Ale dnes umělci z touhy po zlatě stávají se již průmyslníky, aby co možná nejvíce nadělali výrobků, ano zavedli mezi sebou dělbu práce, aby rychle vytvořili veliké celky, vymáhající jinak dlouholetého, vytrvalého úsilí a mnohostranné dovednosti. Ale celky tyto nemohou se dařiti, jsouce složeny z neorganických kusů a nedýchajíce jednostejnou náladou a inspirací. Tatam již epocha obrovských výtvorů jednolitých, jakým i právem chlubila se Italie kdysi, když kolem roku 1300 mezi 5 umělci: Cimabuem, Janem z Pisy, Arnulfem, Ondřejem z Pisy a Giottem "čtyři byli právě tak velikými architekty jako sochaři a malíři". Marné námitky! - Všecka plastická umění měla by býti vytvářena jedním umělcem a týmž, aby vznikl skutečně souladný, veliký celek. Všecka tato umění "jsou podstatou svou athletická",39) a vyžadují mocného ústrojí nejen duševního, ale i tělesného. Spisovatelem a pěvcem může býti i mrzák, ale ne malířem a sochařem; neboť třeba, aby se vedle hlavy a srdce i ruka súčastnila stejně účinně, a všichni tito živlové vítězili nad překážkami, s kterými umělci jest zápasiti. Není-li však umělec s to, aby sám o sobě provedl složité mnohotvárné dílo, co zbývá než zase skromnost a sebezapíravost, aby neváhal se sdružiti mlčky a bez závisti s jinými svými druhy a vážil si příspěvku jednoho každého z nich jako svého, ač-li z rukou všech vzejíti má výtvor ve všem všudy harmonický? Pohříchu umělci novodobí holdují raději své marnivosti, své pýše, a dávají se v mrzkou služebnost choutkám lidí, místo aby zasvětili se posvátným vnuknutím svého srdce. Místo aby následovali "citů své vlastní duše a popudů svého Stvořitele", věří příliš doktrinám, ale kdyby byli proniknuti přesvědčením Ruskinovým, měli by "hrůzu z toho, co jest doktrinářské, místo aby bylo zkušeností osvědčeno, a z toho, co jest soustavné, místo aby bylo užitečno".40)

 Klamou se, mní-li, že lze umění si osvojiti "námahou rozumového přemítání", že lze je učiniti pochopitelným "pečlivým jazykovým výkladem". Pravý umělec, umí-li opravdu svou práci, nemluví hrubě o své dovednosti, jako pták, stavějící své hnízdo, nestrojí theorii o tom, jak je stavěti. Jesti umění "instinktivním a nevyhnutelným výsledkem sil, které v mysli národa jen po mnoha pokoleních se mohou vyvíjeti a posléze vstupují v život za jistých společenských podmínek, jež zrovna tak zvolna dozrávají jako vlohy jimi pěstěné".41) Nijaká, byť sebe podrobnější nauka nevysvětlí všech tajů tvorby umělecké, a Ruskin nevyjímá z tohoto pravidla ani pouček svých. Přiznává se skromně, že sice ukázal na některé zákony této tvorby, ale jiných že definovati nedovede, a že vůbec sotva asi kdy bude možná výměrem je vystihnouti. Neboť "nejlepší část umění je vždy nevyložitelna.42) - V úhozu kladiva neb tahu štětce velikého umělce jest více zákonů patrno, než co jich lze napsati v tlustou knihu. Jeho věda je na rubu svém nepostižitelna a nesdělitelna."43)

______________________________________________________________________

POZNÁMKY KE KAPITOLE C.:

1) Sizeranne: Str. 212-215.

2) J. Váňa: "Vědění, které nadýmá." (Svět. kn. č. 86.)

3) "Sesame and Lilies". (Feis: "W. z. K." I. Str. 1-3.)

4) "The Two Paths". ("Volné směry". Roč. III. Říjen.)

5) "The Laws of Fesole." ("Volné směry". R. III. Srpen.)

6) Sizeranne: Str. 217. - Jako Ruskin, velí i náš Čelakovský dívati se na "divy" přírodní

 "čistým okem člověčím

 a ne smyslem zvířecím",

a některé výroky Gogolovy na podiv shodují se s názory anglického esthetika. Otrocká nápodoba přírody, "jestliže se umělec obírá předmětem bez účasti, bez lásky, necítě k němu náklonnosti", plodí výtvory, jejichžto předmět objevuje se "nutně jen v pouhé hrozné skutečnosti své, nejsa ozářen světlem jakési nepostižné myšlenky, ukryté ve všech jeho částech... Proč pak prostá, nízká příroda jeví se u některého umělce v jakémsi světle - a divák necítí žádného nízkého dojmu, naopak, zdá se, jako by byl pocítil rozkoš, a jako by potom pokojněji a rovněji všechen život plynul a se pohyboval okolo něho? A proč pak táž příroda u jiného umělce zdá se být nízkou, špinavou, ačkoli umělec byl též věren přírodě? A přece není, není a není v ní čehosi, co by ji ozařovalo. Zrovna jako pohled na krajinu v přírodě: budiž krajina sebe velikolepější, přece se jí čehosi nedostává, není-li na nebi slunce." Spisy Nik. Vas. Gogola: "Podobizna". (Rus. knih. XVI. Svaz. III. Str. 285.)

7) "Modern Painters". II. (Feis: "W. z. K." I. Str. 119.)

8) Sizeranne: Str. 218-219.

9) Sizeranne: Str. 219-221.

10) Sizeranne: Str. 222.

11) Sizeranne: Str. 248-249.

12) "Fragmenty z knih Ruskinových." ("Volné směry". Roč. III. Říjen.)

13) "Volné směry". Ročník III. Září.

14) Sizeranne: Str. 222-223. - Byly dosud jen tři školy, jejichž umělci lnouce láskou k přírodě, tuto věrně pozorujíce a věrně zobrazujíce, provedli dokonalá díla: škola athénská, florentská a benátská. Prvá z nich "vytklasi za úkol zobrazení formy lidského těla" (jak patrno na "Theseovi" ze sbírky Elginovy), druhá vyličovati "výraz lidský v přirozené jeho pravdivosti" (jak učinil Rafael na svém obraze "Disputa del sacramento"), a třetí snažila se "zobrazovati efekty barev a stínu na všech věcech, hlavně na postavě lidské" (jak svědčí "Svatba v Kani" od P. Veronesa). "Volné směry". Roč. III. Září. Podobně vedla si gothická architektura. Není školou "spíše forem než faktů", není pravda, že je školou "fial a pilířův a tradicionálních říms a přírody maskované nestvůrnou fantasií". I pěkné sochy na západním průčelí kathedrály v Chartresu (z konce 12. neb počátku 13. stol.) jsou vesměs podobizny ... ne-li přímo vzaté se skutečných osob, jež socha zastupuje, na každý způsob studované na některé osobě, jejíž rysy mohly náležitě představovat rysy obmyšleného krále neb světce...

15) "Volné směry". Roč. III. Říjen.

16) "Lectures on Art" (Feis: "Wege z. Kunst". I. Str. 133-137, pak srovnej "Kunst und Religion" od Schoelermanna v časop. "Die Zeit".

17) Sizeranne: Str. 224-227.

18) Jan Váňa: "Koruna z plané olivy". III. Str. 88-90.

19) Sizeranne: Str. 230.

20) "Lectures on Art". (Feis: "Wege zur Kunst". I. Str. 132-133.)

21) "Kunst u. Religion" v. Schoelermann. (Časop. "Die Zeit".)

22) Sizeranne: Str. 232-233.

23) "The Eagle's Nest" (Feis: "Wege z. Kunst". I. STr. 72.)

24) Největším hříchem renaissance byla tato marnivá honosivost a ctižádost, ježto umělci na odiv stavěli - ne jaká je příroda, ale co vše sami o ní neb z nauk vědí. Malíř nedovedl "namalovat Narození Kristovo, aby chlívek a jesle nebyly proměněny v korinthskou arkádu" (J. Váňa: "Vědění, které nadýmá".), jen "aby se mohl pochlubit svou znalostí perspektivy". - V milánském museu je obraz, kterým prohřešil se takový marnivec na samém Kristu, namalovav "anatomickou studii mrtvého těla sprostého, ošklivého, s chodidly obrácenými proti tváři divákově". (Sizeranne: Str. 233-234.) - Umělci křesťanští té doby vraceli se k pohanským soustavám náboženským, ale ovšem bez upřímnosti, a tak malovali "bohy bez moci a důstojnosti, satyry bez nádechu venkovské povahy, nymfy bez nevinnosti, lidi bez lidskosti." ("The Stones of Venice". I. [Feis: "Wege z. Kunst". I. Str. 87-88.])

25) Sizeranne: Str. 237-242.

26) Sizeranne: Str. 241-244.

27) Sizeranne: Str. 246-247.

28) Sizeranne: Str. 250-254.

29) Sizeranne: Str. 255-260.

30) Dříve než se vrátím k anglickému filosofu, uvedu tuto Gogolovo (Gogol: "Podobizna". [Ruská knih. Díl 16tý. Str. 330-331.] Svaz. III.) napomenutí umělci na cestu života, v němž jest tolik shody s názory Ruskinovými. "Nadání máš; nadání je nejdrahocennější dar Boží - nezahub ho. Zkoumej, zpytuj všechno, cokoli vidíš, pokoř všechno štětci: avšak uměj ve všem nalézati vnitřní myšlenku a především se snaž vystihnouti hlubokou tajnost tvorby. Blažen vyvolenec, který ji zná. Jemu není nízkého předmětu v přírodě. V malicherných předmětech tvůrčí umělec je právě tak veliký jako ve velikých; pohrzený předmět už není u něho pohrzeným, neboť prozařuje jím neviditelně krásná duše umělcova, a pohrzený předmět už nabyl vznešeného výrazu, neboť se očistil ve výhni jeho duše... Představu o božském, nebeském ráji nalézá člověk v umění, a z této jediné příčiny už převyšuje umění všechno. A oč velebný klid duše převyšuje všeliký nepokoj světský, oč tvorba převyšuje ničení, oč anděl pouhou čistou nevinností světlé duše své převyšuje všechny nesčíslné síly a hrdé vášně satanovy - o to vznešené dílo umění převyšuje všechno, cokoli je na světě. Všechno mu přines za oběť a zamiluj si je celou svou vášní - nikoli vášní, která dýše pozemským chtíčem, nýbrž tichou nebeskou vášní; bez ní není člověk schopen povznésti se od země, a nemůže se v něm ozvati čarovná hudba pokoje; neboť proto sestupuje na svět vznešené dílo umění, aby přineslo všem pokoj a mír... Zachovávej čistotu duše své. Kdo chová v sobě talent, ten má míti duši ze všech nejčistší. Jinému odpustí se mnohá věc, jemu však neodpustí se nic." Maloval jakýsi umělec obrazy svatých, ale záviděl soupeřícímu soku. Obraz jeho byl vystaven, a jeden z přítomných učinil poznámku, která překvapila všechny diváky: "V obraze umělcově je skutečně veliký talent, avšak není svatosti v osobách vyobrazených; ba naopak osoby mají cosi démonského v očích, jako by ruku umělcovu řídila nečistá mysl." (Gogol: "Podobizna". Str. 326.) Jiný "věřil prostou, nábožnou věrou předkův, a proto snad na tvářích od něho vyobrazených vznikal sám sebou onen vznešený výraz, kterého se nemohli dopracovati umělci skvělého nadání." (Gogol: "Podobizna". Str. 323.) Nejde nám zde o to, čím liší se názory Gogolovy od Ruskinových, o to, zda umělecké dílo je povýšenější nad přírodu čili nic, nýbrž o důraz, jaký Rus i Angličan položili na mravní povahu umělcovu.

31) "Lectures on Art". (Feis: "Wege zur Kunst".) Str. 38-40.

32) "The two Paths". (Feis: "Wege z. K." I. Str. 77.)

33) "Fors clavigera". V. (Feis: "W. z. K." I. Str. 144.)

34) "Jejich tužka (Mantegnova a Veronesova) běží od počátečného až do konečného bodu nejen s neomylnou jistotou, nýbrž i zachovává, ač měníc při tom často směr a kmitajíc se po plochách na střevíc dlouhých, všude takovou zevrubnost, že oba tito mužové dovedli jedním tahem vykresliti profil neb jinou část obličeje, aniž bylo třeba potomní nějaké změny. Představte si, jako svalové přesnosti a jaké duševní námahy vymáhá taková činnost. Pohyb šermířův zdokonaluje se nacvičenou jednotvárností seku, kdežto ruční pohyb velikého malíře řízen je chvíli co chvíli bezprostředním a jiným úmyslem. Při tom vzpomeňte na pohotovost a ohebnost svalů a na činnost mozkovou, jež každým okamžením nově volí a pořádá, která po celý den nejen trvá bez únavy, nýbrž i s očitou radostí se koná, podobajíc se radosti, kterou snad pociťuje orel, pozvédaje svých perutí." ("Lectures on Art." [Feis: "Wege z. K." I. Str. 44-45.])

35) "Volné směry". Ročn. III. Září. ("The two paths".)

36) Sizeranne: Str. 260-262.

37) "The Eagle's Nest." II. (Feis: "Wege z. K." I. Str. 147.) - A opět budiž mi dovoleno, abych účin takového mistrovského výtvoru dolíčil slovy Gogolovými, (Gogol: "Podobizna". Str. 308.), ježto v nich shledáme mnoho Ruskinovských ozvuků: "Čisté, bezvadné, překrásné jako nevěsta stálo (před pozorovateli) dílo umělcovo. Skromně, božsky, nevinně a prostě jako genij vznášelo se nade vším. Zdálo se, jako by nebeské postavy, překvapené tolika zraky na ně obrácenými sklopily krásné řasy své. S pocitem bezděčného úžasu pohlíželi znalci na výtvor nového, nevídaného štětce. Všechno, jak se zdálo, bylo zde spojeno: znalost Rafaela, která se obrážela ve vznešené ušlechtilosti polohy těl; znalost Corregia, kteráž dýchala ve svrchované dokonalosti štětce. Ale nejjasněji ze všeho patrna byla síla tvorby, která se tajila v duši umělce samého. I nejposlednější předmět na obraze byl proniknut jeho duchem; ve všem vystihnut byl zákon a vnitřní síla; všude zachycena byla ona plavná okrouhlost čar, která jest vlastností přírody, které vidí jen oko tvůrčího umělce, a která vypadá úhlovatě na práci kopistově. Viděti bylo, že všechno, co vzato bylo ze světla vnějšího, umělec uložil napřed ve své duši a teprv odtud, z pramene duševního, vynesl to na světlo jako jedinou souzvučnou, velebnou píseň. I poznali jasně i nezasvěcenci, jaká nesmírná propast zeje mezi tvorbou a pouhou kopií přírody... A obraz zatím každým okamžikem zdál se býti vyšším a vyšším: jasněji a čarovněji odlišoval se ode všeho a proměnil se na konec celý v pouhý okamžik, v plod myšlenky přiletělé s nebes na umělce - v okamžik, k němuž celý život lidský je jen pouhou přípravou." -

38) Sizeranne: Str. 264-268.

39) Sizeranne: Str. 269-273.

40) Sizeranne: Str. 275-276.

41) "Sesame and Lilies". (Feis: "Wege z. K." I. Str. 17-18.)

42) Sizeranne: Str. 277.

43) "The Stones of Venice". (Feis: "Wege z. K." II. Str. 75.)

______________________________________________________________________

 

 

 D. Život a pravé jeho blaho.

 1. Za naší doby nemůže dle mínění Ruskinova opravdu rozkvétati umění, protože ztrácí se vše, čím umění žije. Mizí, jak již dříve uvedeno, předně mravní hodnota umělců. Tatam prostota jejich srdce, posvěcenost vniterná, sebezapíravá skromnost a snášelivá obětovnost, která by sdružovala všecky účastníky pracující o jednom a témže složitém díle. Není již oněch celou společnost rozechvívajících, povzbuzujících, blaživých ideí, není již nadšených slavností a radovánek národních, z kterých by se rodily podobné velkolepé výtvory jako kdysi křesťanské kathedrály. A což nad to jest: čím dále tím více ztrácí se krása pravých modelů umělcových: krása přírody panenské, divoké, neporušené, nezohavené průmyslovými podniky, pak krása lidských těl, nezmrzačených robotou tovární, neuvězněných do dusných brlohů bídy.1)

 Je-li tedy jinak možna zveleba umění, nežli předchozí nápravou našeho společenského života,2) nežli předchozí mravní očistou povah?

 Co vychloubavých pokroků vyčítají velebitelé naší doby, a zatím co spatřujeme? - Všecko, co vskutku a jedině může oblažovati náš život, vše to se den za dnem tratí.

 Zdali přibylo půvabů přírodních? - Ne. Železnice musí vás dovážeti daleko, abyste nalezli neposkvrněný, panenský koutek přírody, ale napřed projíždí s vámi umělými tunely a po umělých náspech a začmoudí vám vonný vzduch. Musíme se takřka vyobcovati z vlasti, snad do Skotska nebo Norska, abychom pookřáli pod širým nebem. "Bývalo skalnaté údolí mezi Buxtonem a Bakewellem kdysi za oněch dob - božské, jako údolí Tempe; mohli jste v něm vídat bohy, Apollona a všecky sladké Musy světla, procházející se ráno a večer v krásném průvodu po jeho pažitech nebo mezi pilíři jeho útesů. Vy jste nedbali ani bohů, ani trávy, nýbrž jen "hotových" (nevěděli jste, jakým způsobem se jich dodělat) a připadli jste na to, že byste jich mohli dosáhnout tím, čemuž "Times" říkají "železniční podnik". Podnikli jste železnici údolím, roztrhali jste jeho skály, nahromadili jste tisíc tun štěrku do líbezné jeho říčky. Údolí zmizelo a bohové s ním, a nyní každý blázen z Buxtonu dostane se do Bakewellu za půl hodiny a každý blázen z Bakewellu do Buxtonu - což vy vykládáte za výnosnou výměnu - vy blázni tu i onde!"3) - Nuže, lomoz a pískot parních strojů zaznívá odevšad, ale utichl zpěv ptactva. I lidský zpěv utichl, a ústa zůstávají při práci něma, protože srdce je nešťastno. Neboť nerozmnožilo se štěstí lidské. Naopak: veliké zástupy se bouří, zločinů přibývá, sebevražd rovněž a to i sebevražd - dětí. "Naše města jsou jedinou pustinou tkacích kol, místo aby byla plna paláců, a přece lid náš nemá oděvu. Začadili jsme listoví anglických hájů čmoudy, a přece lid mře zimou. Naše přístavy - toť lesy lodí kupeckých, a přece lid zmírá hladem."4) - Uháníme po parních strojích, ale zármutek náš - ten pouze rychleji ujíždí s námi. Telegrafujeme po celé zeměkouli zprávy, ale jsou-li ty zprávy blaživější? - "Daří se Indii lépe proto, co jste jí (po drátu) pověděli? Daří se proto lépe vám, co ona vám odvětila? - Ne-li, pak jste jen promrhali měděný drát kolem světa."5) Kvapíme, utíkáme, pádíme: ale k čemu ten spěch - či k hrobu? - Ježto tedy "jedna a táž doba vyhlazuje štěstí bytostí i krásu věcí, ježto jedna a táž vichřice unáší pryč zpěvy ptačí i zpěvy lidské: kterak nepřičítati týmž příčinám jak mizení klidu sociálního tak i mizení požitků esthetických?"6)

 2. A kde hledati příčiny tyto? - Nikde jinde než v mechanické soustavě nynějšího průmyslu, v strojové práci velkoměstské, k níž odsouzena dnes většina lidí; práci, kterou otupují se všecky ušlechtilejší naše pudy, místo aby zdravě vyvíjela se ruka, srdce i duch, základ to všeho lidského blaha i veškeré vyšší činnosti umělecké.7) - A právě vlast Ruskinova, Anglie, podávala svému rodáku nejvíce dokladů k těmto jeho výrokům. Jakých to úžasných převratů národohospodářských dočkala se země tato sotva za 50 let před vystoupením Ruskinovým?8) - Od poslední čtvrtiny 18. stol. množí se vynálezy parních strojů tkacích i jiných, zanikají malé dílny jak tak zámožných řemeslnických mistrů, továrny vyrůstají jako houby po dešti a zaplavují se davy nemajetných dělníků, jejich žen a dětí. Mzdy za práci klesají, ale ceny obilní stoupají z lakoty šlechtických statkářů, (ovládajících parlamentem), obilními cly, špatnými sklizněmi, rychlým přírůstkem obyvatelstva a vojenskými dodávkami za válek napoleonských. Boje tyto se skončí, ale bídy neubývá. Propuštění vojáci shánějí se po práci a soutěží tak s jinými dělníky; mzdu ještě více snižují nesvědomití správci chudinství, kteří, aby se snadno zbavili obtížných chuďasů, ženou je i děti jejich do továren. Starověké otroctví ukazuje se v nových podobách. Děti v úžasném počtu robotujíce v nezdravých dílnách obyčejně jen za byt a stravu, zapřaženy jsouce ve dne i v noci do vysilující práce a zůstávajíce naprosto beze všeho školního vzdělání, zakrňují tělesně i duševně, mrou v davech, ano vysvobozují se ze svých útrap i sebevraždami. Propast nenávisti mezi dělníkem a továrníkem se šíří. Toliko jeden zájem mají společný: aby ten i onen došel zastoupení v parlamentu. Po pařížské revoluci červencové (1832) konečně opraveno složení parlamentu, ale hoví pouze střednímu stavu, a dělníkovi i potom volební právo odpíráno. Po dvou letech vydává parlament nové zákony o chudinství, ale takové, aby co možná nejvíce odstrašil nuzné od žádosti za podporu, takže "raději zmírají přede dvěřmi ,chudinské bastilly', než aby prosili za přijetí do ní." A tak posléze r. 1837 sestoupí se v Londýně veliký dělnický spolek, aby domoha se všeobecného práva volebního a nabuda jím v parlamentu politické moci, zvrátil veškeren společenský řád k prospěchu pracujícího lidu. Jeho program čili charta volá po všeobecném právu hlasovacím, dožaduje se ročních parlamentů, tajného hlasování, volitelnosti i nemajetných za poslance, diaet a stejnoměrně upravených volebních okresů. "Chartismus" sbírá své stoupence po celé zemi, ozývá se hlučnými, ba krvavými výtržnostmi, a po francouzské revoluci únorové (1848) leká se i Londýn povstání dělnictva, které však zastrašeno vojenskými přípravami vévody Wellingtona. Zatím hrozný hlad v Irsku (1845), který na tisíce ubožáků zachvátil a na tisíce jiných přinutil k vystěhování z otčiny, zatřese svědomím zištných velkostatkářů. Proti obilním clům ozývají se i velkoprůmyslníci, aby za cizí obilí tím více odbyli svých tovarů na pevnině a (zlaciněním potravy) i u svého dělnictva. K neúnavným bojovníkům proti clům, Cobdenovi a Brightovi, přidružuje se i Tomáš Carlyle, uznávaje důvody těchto za tak mocné, "že musí nejen anděly na nebi, nýbrž i osly na zemi přiměti k pláči", až konečně clům odzvoněno. Carlyle, tento "Isaiáš 19. století" a učitel Ruskinův, trna nad bezedným sobectvím svých vrstevníků, vysvětluje si je tím, že ve věku parních kotlů nejen zevnějšek, ale i smýšlení a duch lidí stal se mechanickým, že v sobících rozhodují pouze výpočty "o zisku a ztrátě", a že zůstávají lhostejnými k útrapám cizím, jen když jejich kapsa je plna. Jsa přesvědčen, že nelze pomýšleti na zlepšení řádů společenských bez vniterné nápravy jednotlivců, horuje za obnovu a vzpružení mravních sil lidských, aby rozechvívala se srdce zase "láskou, úctou, obdivem, nadšením, poesií a náboženstvím".9) - Broje proti bující sebelásce, staví proti ní jako základ všech ctností, sebezapíravost, která neváhá obětovati své blaho v prospěch bližního. "Jen silný cit povinnosti a mravní obrození může novodobou společnost zachrániti od zahynutí." Líče s nemilosrdnou přísností a unášejícím vzletem chorobu svého národa ve spisech svých "Přítomnost a minulost", "Chartismus" a j., staví na pranýř nezdravou politiku vládnoucích tříd a naléhá na okamžité zakročení proti rostoucímu zlu. "Jestliže patrna všeobecná šílenost nespokojenosti, musí zdraví a jistá míra spokojenosti zase býti obnovena - ne pouze policií. Jsou-li myšlenky valné části některého národa na scestí, povede úhrn skutků toho národa k rozporu a ku zkáze! ... Může-li býti která věc pro zákonodárce důtklivější?" - A tak předně na parlamentu jest, aby se poučoval o této veřejné nespokojenosti dříve, než by nabyla "délky oštěpů a pochodní".10)

 Carlyle neustává po celý život dovolávati se toho, aby stát chránil slabého, postaral se o všeobecnou povinnost školní, o zákonodárství tovární a zvláště o organisaci veškeré průmyslové práce s "kapitány průmyslu" v čele a přimlouvá se za to, aby veškeren majetek pozemkový byl postátněn. A o "jeho plápolající pochodeň" rozsvítil i svou jeho učeň a ctitel - Ruskin.

 3. I tomuto všechen "vnější i vnitřní člověk novodobý se zmechanisoval", na hromadě zlata stal se necitným sobíkem bez všeho vyššího vzletu, ve jhu pak tovární práce velkoměstské bytostí na těle i duchu zmrzačelou. Neboť lidský organismus, aby se mu dařilo, musí zrovna tak jako zvířecí neb rostlinný obklopen býti prostředím přiměřeným, které vyhovuje přirozeným podmínkám jeho života.11) Jsou-li takovým prostředím naše velkoměsta? - Nejsou, jako jím nebývalo Ninive, Babylon, Tyrus, Athény, Alexandrie, Karthago, Řím a Byzantium - tyto "hroby vyšších typů lidských", ničící naše svaly i nervy. Kdykoli tato mraveniště lidská znovu omládala, stávalo se to pokaždé "od hroudy" t. j. nadanými muži, jejichž předkové žili na prsou přírody a zabývali se prací, která tužila jejich tělo i duši. Jaká však umrtvující jednotvárnost v našich velkoměstských ulicích, v nichž "léto a zima záleží pouze v střídě tepla a zimy, kam nikdy sníh zcela bílý nepadá, kam sluneční svit nikdy jasně nezazáří; kde půda jest jen dlážděním a nebe pouze skleněnou střechou arkády; kde největší prudkost bouře jen z toho patrna, že zacpává stružky, největší kouzlo jara v tom, že bláto mění v prach." Hlavně pak málo tu zaměstnání, které by ducha ušlechtilejšími popudy podněcovalo: doma leda "krámský stolek a pult", mimo dům pouze starost, abys nevrazil do mimojdoucího; jednotvárnou nudu zaplašuje snad jen zpráva o nahodilém neštěstí, aaspoň o pádu koně neb kapesní krádeži.12) - Mnil bys, že taký život budí kdo ví jak mocnou touhu po půvabech venkova. Než otupělý duch pravého velkoměšťáka "nezlatí si kormutlivých ulic sny o venkovské blaženosti", nýbrž vyrušuje se ze svého klidu pouze požitky pathologického umění, líčícího hrůzy umírání, kde jakou lidskou schátralost, a romány, v nichž jinoch neb panna ukazují nedostatek sebevlády, "jíž jejich babičky neb dědové bývali vyučováni jako prvnímu živlu obyčejného mravního života". Ve velikém městě nepřináší "roční ráno co ráno nový obraz povinnosti, kterou jest na zemi konati", tam nepovzbuzují se zdravé pudy, sebevědomí a tělesná síla pracovníkova, jako při rozšafném vzdělávání půdy a zvelebování její úrodnosti. Tam nezvyká mysl mírnosti a soucitu, ježto neošetřuje domácích zvířat a soumarů, neučí se trpělivosti rolníkově, jenž ví, že nelze uspíšiti žeň dle libosti; tam posléze není ani onoho odpočinku zimního, o němž dí Ruskin, "že jest příliš občerstvující, aby vedl k schoulostivění" ("On the old Road". Tamže.).13) - Naproti této idyllické a zušlechťující stránce venkova staví Ruskin oslabující a otravné ovzduší velikého města. Přecpanost příbytků a ulic obyvatelstvem podporuje všelikou tělesnou i duševní nákazu. Tato přenáší se s člověka na člověka tak rychle a s takovou mocí, že jedinec přestává věřiti, že by se mohl čemu vzepříti svou vůlí. Utuchne v něm všecka víra v jakousi spravedlnost, vzrůstá rozmrzelost a malátnost, až pohrdá sám sebou, aniž cítí jakou výčitku svědomí, aby vzmužil se k sebenápravě. Jsa všecek otupělý nepřipouští, že by byl "nějaký úsvit sluneční vně té hnojné jámy a závan vzduchu špínou její neobtěžkaný". A v tom utvrzuje ho zvláštní literatura novodobá, zpola satirická a zpola konejšivá, která hlásajíc nesvobodu vůle a tedy nepříčetnost, dobře nazvána býti může "filosofií hniloby".14)

 4. Uprostřed tohoto velkoměstského ruchu a šumu nemůže nezakrněti duch dětský. Již od útlého mládí zaplavován jsa nesčíslnými lomozy, zápachy a dojmy zrakovými, zvykaje jednotvárnosti lidských živností, úkonů a dopravovacích prostředků, posléze - otupí.15) Chuďasa záhy "křesťanská láska vrhá do pekelného jícnu práce tovární", kterou i na těle hyne. V nitru každého jedince pučí touha po něčem krásnějším, lepším a dokonalejším, než co přítomnost ukazuje, a co si duch představuje, snaží se ruce vykonati. Než pohříchu - tento ušlechtilý pud zaniká v sousedství páry a ohně, na blízku továrních strojů. V potu a kvapu konati jest dělníku práci, která jej oslepuje, ohlušuje a vysiluje; ale i "ředitelé práce", horečně se rozčilujíce svými "zájmy", pozbývají v svých starostech i poslední špetky všeho vyššího vzletu duševního. Kde kdo rozpaluje se jen žádostivostí jmění, vůlí, aby se stal mocným. Strojová práce s podrobnou dělbou, dusíc v dělníku všechnu zálibu v jeho díle, podporuje mechanický způsob myšlení y šablonovitost, čímž nadaní jsou odpuzováni, ale duševní proletariát množen.

 Dnes čím dále tím více úbytek tvůrčí fantasie stává se patrným; vedle něho předrážděnost mysli nesčíslnými dojmy, známky přílišné únavy, omrzelosti, cynické lhostejnosti a zoufalosti. Již i krásno nedojímá dosti naší mysli; již pokládá se za cosi malicherného, za cosi zbytečného, za jakýsi plevel. Krátce: není pochyby o tom, že jisté druhy práce jsou záhubny rodinám i celým národům.

 Jsou to práce, kterými plodí se domnělé bohatství, avšak příliš draze vykoupené tělesným i duševním zmrzačením pracovníků. A těchto prací koná se nyní velmi mnoho, tak že již "výrobek vládne nad výrobcem", a ta přílišná činnost, jako každá přílišná, přivádí nás na mizinu. A přece právě pro ni zapomínáme na nejvznešenější cíl lidstva, aby totiž dospívalo k dokonalosti a k svému pravému štěstí. Jesti práce "učitelkou života", ale pravá t. j. ta, která jde k duhu tělu i duši. Takovou jest pouze práce, již rukou svou venkovan koná na svém poli, a některé zručnosti a umělosti živobytí prospěšné. Nekyne šťastná budoucnost zemi neb krajině, která celá vzdala se orby a kupuje potravu svou za své výrobky z ciziny. Jí nevzroste zdatné potomstvo, ježto v ní nekvete práce, která budí pravou mužnost, tvůrčí sílu povah a neodvracuje myslí od věčných, pravých realit - od nábožentsví.

 Náprava těchto poměrů arci jest daleka a obtížna. Než bude již s výhodou, pokusíme-li se aspoň o to, co zatím provésti lze, uznáme-li totiž předně, že nynější soustava našich prací jest záhubna. Ještě více pomůže, jestliže všechny třídy obyvatelstva, přesvědčeny jsouce o tom, že jen některé práce svědčí lidem, vzdají se dobrovolně pohodlí, úhlednosti neb láce těch věcí, jejichž výroba snižuje a hubí dělníka, a přestanou-li na výrobcích zdravé a ušlechtilé práce.

 Dle Ruskinova mínění všecky pro naše potřeby nezbytné stroje poháněti lze větrem a vodou: "Temží samojedinou bylo by lze hnáti dosti mlýnů, aby natkáno bylo hedvábí a sametu pro celou Anglii"; vůbec pak omeziti jest co nejvíce všecky mechanické živnosti, kterými zněčišťován vzduch, znešvařována příroda a - což nejdůležitější jest - kterými zakrňuje tělo i duch lidský.16)

 Angličtí národohospodáři až do nejnovější doby starali se pouze o statky, zboží, o jejich výrobu, oběh a spotřebu, ale jaký účin má to vše na lidi, jejich tělesnou i duševní povahu, toho nedbal nikdo. Teprve Ruskin položil důraz na tuto věc; jemu nešlo o výrobu a oběh statků, nýbrž o zdokonalení lidí po všech stránkách a zejména i mravní.17) - Neboť truchlivé následky rostoucí dělby práce, které již Adam Smith tušil, ukazovaly se Ruskinovi vždy v hrozivějších podobách.

 "Dělník, odsouzen jsa při stroji k několika mechanickým úkonům, přestal napínati rozum a obrazivost, jak překážky práce překonati. Všecka bytost jeho zakrňovala. Jeho otupělost nepřipouštěla, aby uchytil se na rozumnou zábavu neb si ji oblíbil, aby probudily se v něm ušlechtilejší neb něžnější city, ba aby porozuměl některým obyčejným povinnostem svého soukromého života. Stal se neschopným posuzovati veliké a rozsáhlé zájmy své vlasti, neschopným jí hájiti, protože zvykaje jednotvárnosti života, k jedinému místu připoutaného, pozbyl veškeré mužnosti a chuti k snášení pestrého a klopotného zaměstnání vojákova."

 Vše to Ruskin, rozhlédaje se po své otčině, nejen vycítil v svém okolí, nýbrž i viděl. Viděl, kterak "zuřivá výdělkářská snaha moderního průmyslu a obchodu" otravuje všecky naše rozkoše v přírodě i všecko naše vniterné štěstí. Předvídal, že "svět stane se pro lidi nevýslovně šeredným, nesnesitelným bydlištěm. Všechna krása přírody padne za oběť žravosti spekulantské, hltavý kapitál ve své ničivé běsnosti spustoší okolo sebe kde co, jen když bude se moci uvelebit na hromadu peněz."18) - Veliký esthetik, jsa více než kdokoli jiný rozhořčen těmito nešvary novodobé hrabivosti, jal se je rozebírati dopodrobna, odhalovati jednostrannost neb nicotnost oblíbených národohospodářských zásad a nahrazovati je svými poučkami, čímž osvědčil se sám znamenitým myslitelem i v tomto oboru.19)

 5. Učení theoretikové! - A zatím ve všech svých obšírných úvahách zapomněli (dle Ruskina) na myšlenku stěžejní, totiž na tu, že štěstí lidské není z těch věcí, "které záležejí v počtu, váze neb míře (quae numero, pondere mensurave constant".20) - Odňali širým zástupům starou jejich víru, staré zvyky, tradice i krásu oděvu, kroje, příbytku i přírodního okolí - a co dali jim v náhradu? - Zda blahobyt? Uvidíme. A je-li bohatství opravdu takým pokladem, jak nám hlásají? - Či není zdraví nad bohatství? - Však hle: i sobě samému továrník otravuje svým závodem čistou vodu pitnou, vzduch, který dýchá, a podrývaje své zdraví nedostatkem práce, která by tužila svaly, propadá rozličným chorobám. A chce-li se pak z nemoci zotaviti, pod širým nebem si odpočinouti: kam zajde? - Zda do lesa, který dříve vykácel? Zda na vzduch, který si začadil? - A touha po zlatě uchvacuje ho brzy silou nezdolné náruživosti: jen hromaditi ten kov - toť cílem jeho života. Či snáší a snáší jej, aby aspoň později kochal se uměleckým požitkem? - Než kterak později? - Nervy již zmalátněly přílišnou duševní prací výdělkářskou, svědomí ohlušeno již, přeslýchavši tak dlouho nářek obětí vyssávaných, umělecký výtvor není s to, aby rozehřál mrazivé nitro, a může-li blažiti divadlo sebe velkolepější, jsem-li si vědom, že zaplaceno vše mým zlatem? - Zda možná zakoupiti si upřímnější náklonnost, hlubší přátelskou oddanost za peníz? - Ekonomistům není nic jiného bohatstvím, nežli "nerost nalezený v Australii a čas". "Ale penězi jsou i duch, zdraví a vědění. A vaše zdraví, váš duch a vaše vědění mohou proměněny býti ve zlato, ale zlato naproti tomu nelze proměniti v ducha a zdraví." A týž novodobý průmysl strojový, který maří pravé blaho bohatého podnikatele, ubíjí také tělo i duši jeho dělníků. Hlavní zdroj nespokojenosti v jejich nitru vyvěrá odtud, že nebaví jich práce sama, že nemají nijaké radosti ze svého díla.21) "Právě toto snížení člověka v stroj jest, co více než které jiné zlo naší doby svádí všude davy národa k pošetilému, nesouvislému, bořivému zápasu za svobodu, jejížto povahu ani samy sobě neumějí vyložiti. Není to proto, že jsou (lidé) zlí, ale že ani dost málo netěší se z díla, kterým si vydělávají svůj chléb, a tudíž myslí pouze na bohatství jako jediný zdroj rozkoše. Není to proto, že je trápí pohrda vyšších tříd, nýbrž jest jim nesnesitelno, že pohrdati musí sami sebou; neboť cítí, že druhem práce, k němuž jsou odsouzeni, jsou vskutku jaksi pokořováni, jaksi snižováni pod lidi. Nikdy neměly vyšší třídy tolik blahovolné účasti s láskou neb milosrdenstvím jim (dělníkům) prokazovaným, jako mají dnes, a přece nikdy více od nich nebyly nenáviděny." Třeba dělník si toho vědom nebyl, třeba o tom nemluvil, přece jeho duši rozdírá ten hrozný cit, "že jest počítán mezi kola stroje a ceněn jako rázy kladiv". Jak nelítostně tvrda jest naše doba! - "Vyrábíme vše krom lidí; bílíme bavlnu a kalíme ocel a čistíme cukr a hotovíme hrnčířské zboží; ale nikdy za zisk nepokládáme, abychom obveselili, posílili, očistili neb napravili aspoň jediného živoucího ducha."

 Výhradné užívání strojů a podrobná dělba práce nejen udusila v dělníku všecku zálibu v jeho díle, nýbrž i všecku chuť k opravdové, odhodlané, poctivé přičinlivosti. Dělník, nejsa opravdu duchem u díla, hledí se ho stůj co stůj brzy zbýti, jen aby již měl v ruce svou mzdu; jaký vyjde z té ruky výrobek - na tom mu nesejde. Odtud pochodí "daleko největší díl všech útrap a zločinů, které existují touto dobou v civilisované Evropě". Z myslí lidských vytratil se "zákon přírodní, že třeba jisté quantity práce, aby vyrobena byla jistá quantita ať již jakéhokoli zboží". Bez trudu a práce nikdo nenasbírá si vědomostí, nedomůže se pokrmu ani té neb oné slasti. Ale jsou lidé dvojí: buď rádi by, aby jim učenost, potrava a slast padly samy sebou do klína; pak arci nedocházejí jich a zůstávají nevědomými a nešťastnými; aneb sice nabývají jich, ale tím, že tyjí z práce jiných - "a pak jsou tyrany a lupiči".

 Přes to nedomnívejte se, že snad v očích Ruskinových každý kapitalista již tím jest i zločincem. Shledáte u něho rozlišení mezi spravedlivým a nespravedlivým kapitálem. Spravedlivý vzniká dle něho, jestliže dělník obdrží za svou práci mzdu, rovnou plné její hodnotě, a hned ji neutratí. Střádá-li na zítřek to, čeho jen a jen svýma rukama neb svou hlavou si dobyl, posvátný jest jeho majetek. Kdyby zahalečům a marnotratníkům "bylo dovoleno napadnout a oloupit ho o jeho poctivě vydělaný majetek, nebylo by více pohnutky k šetrnosti ani odměny za spořádanost. Celá společnost by se rozpadla nebo octnula ve stavu loupežném."22) - Ale ten, kdo střádá pouze ze svého, nebude nikdy milionářem. Velikým boháčem stává se pouze ten, kdo našetře si jmění, potom, aby tyl z práce jiných, vynakládá kapitál na podniky a těží z něho tím, že neplatí dělníkům zúplna, čeho hodnota jejich práce zasluhuje. Tak majetek, kterého se dva lidé dodělali zprva stejně poctivě, později v rukou jednoho z nich - sobíka - mění se v zbraň společnosti škodlivou.

 "Peníze jsou teď zrovna tím, čím bývaly horské výběžky na veřejných cestách. Velmoži zápasili počestně o to, aby se jich zmocnili; nejstatečnější a nejobratnější jich dobyl. Potom je opevnili a nutili kde kterého mimojdoucího, aby jim platil poplatek. Kapitál jest nyní zrovna tím, čím bývaly skály. Lidé zápasí poctivě - připouštíme, ač je to více, nežli s nestranností se shoduje - aby nabyli peněz. Ale jakmile jich nabyli, opevněný milionář může nutiti každého mimojdoucího, aby platil mýto jeho milionu, a může si vystavěti ještě jinou věž na své peněžní tvrzi." A tím se stává, "že chudí mimojdoucí po těch cestách sužováni jsou zrovna tak od velmože měšce jako kdysi od velmože skály".23)

 Neplyne z toho, že podnikatel, ředitel neb "kapitán" práce už tím jest zločincem neb člověkem nepotřebným, bez kterého lze se obejíti, nýbrž pouze to, že, "je-li vůdcem armády", nesmí "se zmocnit všech pokladů, veškeré půdy, kterých tato armáda dobude".24) Nechť si vezme, co mu přísluší za jeho duševní neb tělesnou námahu při řízení podniku; avšak všeliký důchod, který si osobuje jenom za to, že kapitál na podnik vynaložil, pouze ten jest hříšný, a ne majetek, nýbrž jen přílišný majetek odsuzovali světci, mluvíce "KATÁ TOÝS PLEONÉKTAS". Arci nelze přesně označiti cifrou, až do jaké míry bohatství toho neb onoho člověka jest spravedlivé, a kdy by měl přestati hromadit zlato. To pověděti má každému jednotlivci jeho mravní cit a jeho společenská povinnost, kdy již prohřešuje se proti svým bližním.25)

 6. Než jakmile někdo shání se po penězích pod heslem "zápasu o život", vězte, že zastírá jen starý, surový, krvavý a pohanský nemrav. Kde kdo stydí se na fysickém závodišti pustiti se v zápas s nebohým mrzákem; proč nehanbí se člověk duševně obratný, rázný a vyspělý vítěziti nad slabochem zakrsalým, slabé vůle a nepatrných schopností? "A myslíte, že ten má zachvacovat, kdo má moc, a že znásilňování mozkem není ohavnější než pěstí? A že není sice slušno využitkovat slabost dítěte neb ženy, ale že je to dovoleno, jedná-li se o pošetilého člověka?"26)

 Všem hnusí se nestoudný hromotluk a hltoun oplývající zdravím, když přes hlavy vychrtlých dětí nastrkuje páže neb dere se zástupem k tabuli vystrojené k nasycení hladových, a nestoudné intelligenci jest odpustiti, když rve sousto chleba od úst lidí méně intelligentních, protože jsou obchodními soupeři?27) - Marně národní hospodáři namítají, že "soutěž jest duší obchodu", že podnikatel, aby si nahradil možnou ztrátu, nemůže nestrhovati dělníku s plné hodnoty jeho práce, sice že naposled sám zemře hladem. Zemře... a což pouze jiní stavové mají se obětovati za blaho obecné? Hle, vojín za války má raději obětovati život, než utíkati z boje, lékař vydati jej v šanc za nakažlivých nemocí, kněz raději zemříti, než hlásati křivou nauku, soudní úředník rovněž, než aby dal zatknouti nevinného: a obchodník... kdy ten se má obětovati? - Proč ten také nezříká se bohatství raději, než aby ničil své soupeře a dělníku strhoval se mzdy? "Člověk, který neví, při které příležitosti jest povinen zemříti, neví ani, jakým způsobem jest povinen žíti."27)

 "Obchodníci hladoví, kteří neznají povinnosti k jiným, ženou se jako psi po kořisti a nevidí v dělníkovi nic než prostředek ku vlastnímu obohacení, jejž ždímají jako citron a zahazují bezcitně, když byl do poslední kapky vymačkán, kteří ubíjejí slabší konkurenty svou hospodářskou silou a kteří šidí konsumenty falšovaným, špatným, na oko nastrojeným a předraženým zbožím, takoví nejen že úcty hodni nejsou, nýbrž oni jsou hodni opovržení a zasluhují, aby vyhlazováni byli jako škodná zvěř všemi možnými prostředky. Jsou to vši, pasoucí se na oslabeném těle společenském, jest to kokotice na jetelišti lidstva."28)

 Všichni ti, kdo vrhají se do otravných vod soutěže aneb jí musí sloužiti, vdechují do sebe jed lstivosti a nenasytného mamonu na škodu obce a zmítáni jsou věčným neklidem.

 "Úlohou obchodníků jest starati se o hmotné potřeby národa; ... plat a zisk to jsou věci postranní, to jest jejich podíl na přírůstku z vezdejších statků. Průmyslník jest výrobcem životních potřeb ... Jest povinen předně dodati konsumu zboží v náležitém množství, v dokonalé jakosti a v cenách slušných."

 Při soutěži však tane všem na mysli pouze výtěžek a ne dobrota práce. Podnikatel, maje před očima jenom svůj zisk, zapomíná na svou povinnost k společnosti lidské. Jeho hltavost roste s hltavostí jeho soků; hromadí se zboží ledabylé, a dělník, zapřažen jsa do toho vozu rozčilené, neúkojné lakoty a při stroji do práce, která ho netěší, myslí toliko na mzdu a jen na mzdu. Avšak tato dle poptávky brzy stoupajíc, brzy klesajíc, udržuje ho v ustavičném nepokoji.

 "Národní hospodáři mají samé železné zákony, a jedním z nich jest zákon o poptávce a nabídce. Podle nich jest úplně správné snížiti mzdu, když hlásí se mnoho dělníků, protože nízká mzda obrátí proud dělníků k jiným odborům, kde se jich třeba nedostává. Neklidný život, nechuť k dílu, žebrácká mzda, zničená existence a všechno druhé, co volného takového vývoje jest důsledkem, národního hospodáře neznepokojuje. Když někdo tone, nechte jej utonout, vždyť podle zákona gravitačního patří ke dnu." -

 Jest-li takto možno, aby vznikla jakási srdečnost mezi zaměstnavatelem a dělníkem? - Z té příčiny Ruskin pokusil se rozřešiti dvojí záhadu:29) předně, zdali není lze upraviti mzdy tak, aby nahodilou poptávkou po práci nekolísaly, a druhé: pokud možno jest dávati určitému počtu dělníků trvalou práci za ustálenou, pevnou mzdu a toho počtu neměniti, tak aby přilnuli jako věrná čeleď k hospodářství svého zaměstnavatele. Nejprve tedy Ruskin považuje za podivuhodný fakt v dějinách lidských bludů zatvrzelé mínění politických ekonomistů, že prý mzdy pevně upraviti není lze. Vždyť již nyní poplatky za mnoho důležitých i méně závažných úkonů skutečně ustáleny jsou. Lékaři na př. neb drožkáři platíme taxu; proč ne zedníkovi, proč ne dělníkům vůbec? - I když by všichni stejně dokonale svěřeného jim díla neprováděli, nevzejde nám z toho takové nebezpečenství, jako svěříte-li své zdraví dvěma nestejně dovedným lékařům, ač oběma platíme tutéž taxu. Ostatně lze si ještě mezi dobrými dělníky vyvoliti nejlepší, jako si raději vybíráme zkušenějšího lékaře. "Dáte-li" tedy dělníku "postavení jisté, jako jest na příklad státní služba a postavíte-li jej a rodinu jeho pod pensi, bude pracovati s klidem a chutí, a obecné dobro při tom vyzíská. Volte z dělníků nejlepší, ať zdatnost jest konkurenčním činitelem; ale neutrhujte jim ze zasloužené mzdy, protože můžete dostat lacinějších".30) - Obtížnější jest rozřešiti druhý díl záhady: udržovati stejný počet dělníků trvale za neměnivou mzdu. Jednak zaměstnavatelé z přílišné lakoty těží rádi z příležitosti jakékoli, tedy při zmenšené poptávce i z lacinější síly pracovní, jednak zase při poptávce čilejší dělníci raději 3 dni pracují do úmoru a potom 3 dni prozahálejí, než aby po 6 dní dělali mírným tempem. Proto "kapitán práce" měl by raději přestati na menším zisku, jen když by živnost svou vésti mohl stále s klidnou pravidelností, dělníci pak měli by raději přestávati na nižší, ale pevné a trvalé mzdě, než domáhati se vyšší a pak ociťovati se brzy v nebezpečenství, že práce pozbudou.31)

 "Továrník musí se považovati za otce svých lidí a musí vštípiti si do srdce lásku k nim, která lásce k rodným dětem v ničem nezadá... A když přijde pohroma, která přijíti může i při největší obezřelosti, ať počíná si, jako si počíná rekovný kapitán tonoucí lodi. Napřed jedná se o zachránění závodu a o zachránění práce, obživy a klidného života dělníkům, potom teprve smí pomýšleti na sebe. A není-li jinak, ať zachráně pro dělníky, co poctivě zachrániti se dalo, zahyne sám hospodářsky pod troskami. Takový a jen takový obchodník jest hrdinou, a takový, jen takový hoden jest úcty šlechetných lidí."32)

 7. A vynakládání bohatství - důležitá otázka! Není nikterak lhostejno, jestliže vydává se "na výrobu falšovaného alkoholu, na podzemní příbytky nezdravější než doškové chalupy, na průmysl čistě přepychový, který rozežírá plíce neb oslepuje oči dělníkovy, neb na literaturu schátralou, na umění lehkomyslné a pessimistické", které oslabuje duši.33)

 "Vyžaduje tedy bohatství nejen zásobu vhodných věcí, nýbrž také vhodného jich majitele. Je-li bohatství silou národa, jest jí spíše schopnost majitelů, nežli hodnota předmětů; neboť předmět jest věc mrtvá, jíž majitel podle rozumu svého - a budiž to výslovně podotknuto - podle mravní své ceny na užitek anebo na škodu národa může použít. Bohatství podobá se vodě: čím mohutnější proud, tím více může prospěti, ale stejně také tím větší spousty způsobit."34)

 Užívejte tedy zlata předně proti velkoměstské bídě, soustředěné v průmyslových mraveništích! - Či nehubí-li tato šmahem plastickou lepost lidských těl a tím i druhý hlavní model (vedle krásy přírodní) všeho umění? - "Zajisté bývalo umění tam, kde národ nebyl docela krásný, kde měl i rty odulé a kůži sčernalou žárem slunečním; ale nikdy nebylo umění v zemi, kde lid byl bledý krvavým dřením, kde rty mládeže, místo aby byly jako růže, sežrány byly hladem neb ohlodány jedem".35) I jest proti bídě čeliti dobročinností i přísností, "zlatem i železem". Není dosti stavěti nemocnice, útulny, vychovatelny: "zlato rozhazujte plnýma rukama!"36) Jest hanbou boháčů sousediti s tisíci chuďasů, strojiti úpravné tabule uprostřed milionů vychrtlých nuzáků, stkvíti se oděvem a přepychem mezi polonahými a mrznoucími, kupovati drahocenné výtvory Feidiovy a malované ženy Leonardovy a viděti, "kterak vadnou rysy žen živoucích a plní se slzami oči dětí živoucích neb mohoucích žíti, kdyby bída nezbarvila jich barvou hrobů". Proto ptejte se, jak kdo vynaložil své peníze a komu prospěla práce za ně vykonaná. Není pravda, že neškodí společnosti lidské, utratí-li boháč milion na přepych. Jestliže za dvě léta promaří kapitál i s úroky, arci obohatí se snad 100 lidí a připadne na ně po 10.000 zlatých, ale při tom 100 lidí od něho placených konalo po 2 léta ničemnou práci. Kde je výtěžek z této? - Zcela ztráven a milionář sám žebrákem. Vydati peníze za věci přepychové není totéž, jako množiti bohatství neb zdraví obce, stavěti cesty, přístavy, průplavy, nemocnice a j. V tomto případě těží z nákladu peněz nejen dělníci při práci zaměstnaní, nýbrž i všichni ostatní. Není totéž, boří-li sto lidí staré, nezdravé barabiny městské a vyčisťuje-li je od hnoje, a zevluje-li se založenýma rukama týž počet lokajů, podomků a jiných sluhů v předsíních velmožových. Sobecky vede si bohatá žena, které šije několik švadlen snad sedm oděvů, ale nosí je všecky sama, místo aby šesti podělila chudá děvčata. "Vy dámy rády kráčíte v čele módy; nu, prosím vás, jen kráčejte, a to důkladně a napořád. Odívejte se hezky a odívejte hezky i každého jiného. Kráčejte v čele módy chudých; čiňte, aby vypadali slušně, a potom i vy budete vypadat slušněji takovým způsobem, že ani netušíte. Venkovu jste módy příliš krásné nedaly; jejich kazajky se nějak pářou a profukuje jimi vítr."37) A tak vůbec jmění vynakládati jest na blaho - ne snad jen osobní - nýbrž pospolité. - Zdali by nebylo lépe, aby kapitalista, místo aby koupil si sám pro sebe umělecký výtvor za 5000 zlatých dle své osobní krasochuti, učinil možným svým dělníkům, aby se sdružíce, za tutéž cenu zakoupili si malbu neb sochu jim samým zajímavou a vystavenou na místě, kde by se každý z nich mohl ustavičně jí kochati?38) "Jest nepopíratelnou pravdou, že zaměstnavatel, který dovede vnuknouti svým lidem sympathie k osobě své a ku svému závodu, mnohem lépe pochodí, nežli zaměstnavatel, který jim lhostejný jest nebo protivný; ovšem předpokládá se stejná dávka energie. Jest to právě tak jako v boji; generál, jenž nedovede nadchnouti mužstvo, nebývá vítězem, byť kommandantem byl sebe říznějším a sebe lépe rozuměl své věci."39) Pohříchu, tyto duševní veličiny jsou národním hospodářům "neznámými".-

 "Hlavní cena peněz záleží v tom, že člověku dávají moc nad lidmi.40) Kdyby této moci nebylo, byly by bez ceny, a rovněž tak, kdyby taková moc jinak dala se získati než penězi. Moc nad lidmi mohu získati fysickým anebo hospodářským násilím, ale moc nad lidmi získati mohu také dobrým činem, jenž lásku vyvolává, a spravedlností, velkodušností, obětivostí, k níž pojí se úcta. Která z těchto mocí jest bezpečnější a která více vydrží? Násilí vyžaduje boj, a výsledek boje není jist; znásilněný musí býti střežen ve dne v noci, a tím střežením a tou starostí otráven jest násilníkův životní klid. Dobývání lásky a úcty jest bez námahy a bez nebezpečí, a láska i úcta spolu jsou stromem, pod nímž se ku podivu spokojeně spí." -

 8. Obyčejně všecky neřesti naší doby svalují se na bedra společnosti, jako by tato všemu zlu bez výjimkymohla svými řády zabrániti. Ale to neděje se vždy po právu; jak čeliti má společnost na př. proti pijáctví jednotlivců? - Socialisté jí nedovolují, aby měla moc přistřihnouti svobodu lidí chybujících. Společnost sice "vyhání pijana z krčmy, ale nemá práva ho zatknouti, chce-li se tento do krčmy navrátiti". A to právě jest pošetilost naší doby, že společnosti nepřísluší právo zakročovati proti lidem, kteří se začínají kaziti, nýbrž vyčkává se nečinně, až jsou již nadobro zkaženi. Pak teprve přikročí se k trestu, ale "trestání jest posledním a nejhorším nástrojem v rukou zákonodárcových, aby zamezil zločiny".41) Než proti zločinům není lepšího léku nad práci a odplatu. Budou-li lidé dobré vůle povzbuzováni, ctnostní požívati vážnosti a lenoši nutkáni k práci, nebude třeba trestu nejhoršího - trestu na hrdle. Proto třeba organisovati práci, počínajíc od dítěte. I chudé dítě má býti tělesně co nejlépe vyvinuto, aby užívalo života a "neslo krásu mladosti". Nechať tedy stát zřídí školy závazné a bezplatné, kde by děti pod širým nebem konaly práci fysickou, cviky i tance. "Či máme jíti do díla a blednouti studem před starými mramory bez hlav a rukou v museích? - Naše prsa a naše ramena třeba vypěstovati tak, aby stála za podívanou tak jako mramory Elginovy." Rovněž vyučovány buďte děti v těchto školách zákonům zdravotním, ušlechtilosti mravů a těm zručnostem, kterých budou potřebovati při budoucí své živnosti.42) Podobně nechať stará se stát o to, aby ani dospělí nekazili si zdraví nedostatkem práce svalové, a aby duch jejich nepřicházel na scestí přílišným hromaděním lecjakých vědomostí. Zvláště nechať zřízeny jsou státní rukodílny na výrobu a prodej všelikých věcí potřebných k živobytí a pro výcvik v každé užitečné umělosti. Tam ať se vyrábí auktoritativně dobré a vzorné zboží z čisté a pravé látky. Stát ujímej se i těch, kdo jsou bez práce, uváděj je do státních ústavů a dávej jim dílo na zkoušku, k čemu se hoditi budou, vypláceje jim pevnou mzdu, rok co rok vyměřovanou. Ti, kdo jsou díla neznalí, buďte poučováni, kdo slabého ducha, buďte ošetřováni. Ale i dělník musí jíti do sebe a o sebenápravu pečovati, předně však přesvědčen býti o povinnosti pracovati, ne však toliko mluviti stále o svém právu na práci. Neboť "má-li dělník právo žádati, aby jej stát zaměstnával v sobotu, ježto potřebuje mzdy v ten den, nemá-li stát práva požadovati, aby dělník konal své dílo dále i v pondělí, místo aby šel do krčmy a propil tam svou mzdu?" - Vůbec lenochů společnost nesmí nikterak litovati, nýbrž nutkati je k nejobtížnějším úkonům, třeba i v dolech a na jiných místech nebezpečných a srážeti jim se mzdy, co stojí náklad na ně, pokud se nepolepší a dobrovolně nebudou chtíti pracovat. -

 "Učiňte něco pro mne," dí chudý zahaleč. "Dobrá," odpoví společnost, "ale učiňte vy něco pro nás: ten šat, který nosíte, ta potrava, kterou trávíte, vznikla z něčí práce. Kolik práce dáte nám výměnou?" - "Nic." - "To není v pořádku. Osoba lenivá zavazuje bližního, aby opatřoval dvakrát tolik potravy a šatu, co sám spotřebuje."43)

 Nechť si liberálové a ekonomisté zamítají nutkání k práci, protože prý jest na újmu svobodě jednotlivcově, jako hájívají přepychu, aby boháč nemusil potlačovati své choutky: jest jaká svoboda pravá, ne-li ta, abychom vymanili se z tyranství svých pudů a svých předsudků? Co platno trhati zevnější řetězy, jsme-li spoutáni okovy svých neřestných choutek? Vrátí-li se kdy krása a zdraví do lidských těl, zvítězí-li kdy život nad bídou a umění nad ohyzdností jinak nežli tím, že chudý oddávati se bude ustavičné práci s chutí a boháč zřekne se všeho přepychu i neplodného vynakládání svého zlata? - Za to staří, opuštění, k práci již nezpůsobilí dělníci ať užívají trochu pohodlí, a ať dostává se jim pense, kterou mohou přijímati bez ostychu, jako kterýkoli člověk vyššího postavení, jestliže se dobyl zásluh o obec. Jmenovitě pak jest povinností státu, "aby uváděl do světla, kde jest teď temnota", aby "pečlivě propouštěl paprsky světla do chudých jizeb, úzkých ulic a stěsnatých uliček" t. j. aby se staral o zdravé příbytky pro své chudé a dělníky. Není pravá cesta, která se obyčejně doporučuje, zřizovati "plíce pro lid" t. j. sady a parky, nýbrž k tomu jest spíše přihlédati, aby lid mohl "užívati svých plic ve svých obydlích a jejich okolí". Není-li hanbou civilisace, že liverpoolská pojišťovací společnost (na život) nedovoluje přistupovati za členy obyvatelům - ne dvou nebo tři - nýbrž 167 ulic toho města, otrávených nezdravotou? - Bohužel, pokud majitelé velikých pozemků žíti budou pouze z pronajímání půdy a vyssávati chudinu, bydlící v přeplněných čtvrtích dělnických, nelze se nadíti, že brzy stavěna budou obydlí pro chuďasy, která by kolem měla trochu volného prostoru k dýchání. Proto měl by stát zakročovati proti takovým majitelům půdy, kteří z necitné hrabivosti chtíce týti jen a jen z pronajímání pozemků, zneužívají své moci.

 9. Než nespoléhejme na stát, nýbrž na sebe samy! Či není nijaké naděje, že dočká se kdy společnost lidská lepších časů? - Jest, a na ní samé to závisí. Přestaňme se honiti za jakýmsi šalebným, nás věčně mámícím, nám nedosažitelným štěstím, které kdesi daleko ve vybájených končinách krouží nad našimi hlavami. Opravme konečně svá mylná ponětí, uvažme konečně, čím stojí pravý náš blahobyt - obroďme všichni, pán nepán, kapitán práce i dělník, svou mravní bytost, a naše skutečné, všem dosažitelné blaho bude na blízku, bude - u nás samých.

 Pouze z vniterného, hluboce pronikavého obrození jednotlivců mohou vzejíti červánky utěšenějších dob pro veškerou lidskou obec. Nepatrnou toliko měrou visí blahobyt náš na zevnějších věcech a ještě méně na formách vládních. Vždyť na nás jest, jak chceme všech věcí užívati. Předně tři hmotné podmínky blaženého života dalo nám nebe: čistý vzduch, čistou vodu, čistou zemi.44) Jest nám dáno na vůli, abychom buď tento vzduch na dále si otravovali chemickými výpary, čmoudy a zápachem hnijících látek, aneb abychom zřekli se továren dýšících jedem a zlahodňovali své ovzduší, vysazujíce kde jaký kouteček země zeleným stromovím. V naší moci jest, aby naše řeky, jezera a rybníky stkvěly se průzračnou čistotou skalního křišťálu, aneb aby řeka za řekou proměnila se v stoku, takže hnedle nebudeme moci pokřtíti narozence bez kalu, "ač-li jeho tváře nevystavíme na déšť". - A země? - Má nám dávati potravu a květy. Ale naše "vědecké ruce a vědecké hlavy", vymýšlejíce dynamity a smrtonosné stroje, místo toho, co plodí bohatý květ, co plodí život, přetvořují zemi-matku, tuto "láskyplnou Demetru, v krvemestnou Tisifonu". - A vedle oněch hmotných tři jsou nehmotné, "nejen užitečné, nýbrž nezbytně k životu potřebné věci. Nikdo neumí žíti, dokud jich nemá." Jesti to: obdiv, naděje a láska.

 Předně tedy obdiv, toto vzácné věno všech dětí, uchovávej a pěstuj každý ve svých prsou, blaživou schopnost "rozlišovat a kochati to, co jest krásného ve viditelném tvaru a líbezného v povaze lidské", aby usiloval pak bezděky krásno vtělovati ve viditelnou formu, a státi se ušlechtilou povahou. Neboť k čemu příroda i umění postavila před nás ty luzné zjevy, chodíme-li mezi nimi jako musejní dozorci mezi drahocennými poklady beze vší účasti, beze všeho vzruchu, beze vší způsobilosti, z níž vytryskuje nejvyšší slast - způsobilost obdivovati se jim? - Hle, vychováváme své děti tak, že znají plno slov a spoustu odtažitých nauk, ale nedusíme-li v nich veškeru bezprostřední zálibu v prosté historii přírodní? Zdali nestala se již láska k přírodě "údělem jen tuláků a zahalečů"? - Umění psáti pěstuje se usilovně, ač lidé sotva kdy co dovedou napsati, aby nemařili času buď svého, buď jiných osob; umění kresliti se zanedbává, ač sotva kdy co nakresliti možno, aby neprospívalo kresliči i jiným. Pořáde cpeme do dětí jen suché vědomosti, jako by jen proto žily, aby hodně mnoho věděly. Ale žíti máme, abychom s láskou lnuli k něčemu, a čím více která nauka podněcuje v nás lásku a obdiv, tím užitečnější jest našemu životu. K čemu tak cvikujeme pouze střízlivý rozum? - Není věda arci nic zlého, nýbrž "jest dobrá jako světlo; ale přes to motýlové hynou hledajíce světla a člověk hledaje vědy. Lidé i motýlové mají si přáti světla, ale ne tak proto, aby věci osvětlovalo, jako spíše, aby je okrašlovalo." Jest cosi nezdravého v tom, takto-li nadsazujeme hodnotu vědění. "Můžeme vědět vše, co lze vědět v tomto světě, a co ďábel ví na světě onom", a přece bytost naše bude vadnouti. Proč netážeme se nejprve, zdali vědomosti, po nichž dychtíme, jsou "vhodným pro nás pokrmem, dobrým, prostým, nikoliv umělým a zdobeným? - Proč neptáme se, kolik nám vědění třeba, "abychom konali svou práci, a pokud zanechá srdce naše lehkým a oči jasnými? Neboť nic více nemáme pojídat, nechceme-li se dopustit starého Evina hříchu". Ale veliká část vědění u mnohých "leží ladem; nikdo ho nepoužívá, nikdo se mu netěší; je toliko v zásobě". - A které poznatky nás blaží? - Zdali snad ty, které jsme trpně od jiných přejali, zdali to cizí peří, kterým jsme se vyšperkovali a kterým se marnivě honosíme? - Nikoli; blaží pouze ty pravdy, kterých jsme se dodělali sami; neboť všecka slast zvídací prýští toliko z ustavičného, samostatného objevování věcí nových a ne z ješitné vychloubavosti, která bez vlastní námahy osobuje si výzkumy staré. A posléze dodatek nejzávažnější: zdali není jedním účinkem vědění, že "umrtvuje sílu obraznosti a původní energii celého člověka? Pod tíhou svého vědění nelze pohybovati se tak lehce jako za dnů své prostoty." Zdali s hrdého cimbuří svých vědomostí a zkušeností nezíráme elegicky na zmizelý ráj svého dětství, za uprchlou dobou svého největšího štěstí, "proto že to byly dni největšího divení, největší prostoty a nejživější obraznosti"?45) A což jiného jest vzácným údělem genia nežli to, že dovede si po celý život svůj zachovati tyto šťastné oči dětské pro divy světa? - A tak "obdivovati se", tvrdí Ruskin slavně, "jest hlavní slastí a mocí života. Vše, co jsem vám dosud vštěpoval, pokládejte si třeba za látku k úvaze. Ale tuto pravdu - tu já vím, a vy máte v ni uvěřiti. Mějte vážnost, mějte nadšení, mějte úctu ke všemu, co jest zářivého na vaší vlastní mladosti, k tomu, co vyzkoušeno jest v stáří osob jiných, k tomu všemu, co jest líbezného mezi živými a velikého mezi mrtvými a zázračného na Mocnostech, které nemohou zemříti... To jest tajemství blaha."46) Kdo obdivuje se z plna srdce, ten nezávidí jiným, ten pozapomene na to, co jej trudí, na své minulé poklesky, ten odpouští nepřátelům jejich úklady, ten uvěří v to, o čem pochyboval. I veškerá naše společenská bída vyvěrá odtud, že lidé, místo aby se obdivovali, sami chtějí býti jiným na podiv, jiným na oslněnou. Odtud jejich sobecká závist, marnivost a honba za přepychem. Touha po zlatě na ukojení těchto chtíčů zmítá jejich duší: kapitalista dychtí "utvrditi moc peněz, revolucionář zničiti ji, proto že sám peněz nemá". Onen pachtí se lakotně a tvrdošíjně po penězích, tento pohrdá jimi prudce a okázale. Oba vedou si nerozumně, poněvadž tím i oním lomcuje pýcha, ta pýcha, která nechce snášeti "nijakou nerovnost, nijakou povýšenost, nijakou stupnici hodností".

 A vedle obdivu vypěstovati jest v nitru druhý zdroj našeho blaha, naději,47) "abychom pravou prozřetelností poznávali ty lepší věci, k nimž dospěti jest později buď nám samým buď jiným". Ta vésti nás bude nezbytně k poctivému úsilí, abychom domáhali se těchto lepších věcí dle svých sil a schopností. Jestliže posléze i láska vyklíčí v našichj srdcích, "obojí, jak k rodině, tak i k bližnímu, plná víry a spokojenosti": pak osvojíme si ten pravý blahobyt. Neboť což jest tento? Nic jiného, leč "život zahrnující v sobě moc lásky, radosti a obdivu. Ta země jest nejbohatší, která živí největší počet šlechetných a šťastných bytostí. Ten člověk jest nejbohatší, který vyplniv úkony svého vlastního života seč byl nejvíce, i v život jiných jak osobou svou tak svým majetkem působil nejblahodárněji."

 

 

______________________________________________________________________

POZNÁMKY KE KAPITOLE D.:

1) Sizeranne: Str. 279-285.

2) Proto nelze odloučiti národohospodářské názory Ruskinovy od jeho filosofie.

3) "Fors Clavigera". V. list. (Česká stráž". Ročn. XI. č. 5.)

4) Sizeranne: Str. 282.

5) "Fors Calvigera". V. list. (Česká stráž". Ročn. XI. č. 5.)

6) Sizeranne: Str. 286.

7) J. Feis: "Wege zur Kunst". Einleitung.

8) Dr. H. Herkner: "Die Arbeiterfrage". I. Theil. Str. 27-42.

9) Gibbins: "Engl. soc. reform." Str. 189-204.

10) Herkner: Str. 41-42.

11) Jac. Feis: "Wege z. Kunst". Einleitung. I. - XXXVIII.

12) "On the old Road". (Feis: "Wege z. K." I. Str. 163-172.)

13) Tyto a pod. myšlenky angl. filosofa najdeš krásně rozvedené i u Gogola (Gogol: "Mrtvé duše". Rus. knih. Svaz. I. Str. 328-329.): "Vymyslili si, že na vsi je teskno... a já bych zemřel tesknotou, kdybych jen jediný den strávil ve městě tak, jak jej tráví oni lidé v těch svých hloupých klubech, hostincích a divadlech... Hospodář nemůže, nemá kdy se nuditi... Už ta pouhá rozmanitost zaměstnání a nad to jakých zaměstnání! - zaměstnání, která opravdu povznášejí ducha. Budiž jakkoli, tu člověk kráčí zároveň s přírodou, s ročními dobami, jsa účastníkem a společníkem všeho, co se děje v přírodě. Pohleďte na roční koloběh práce: jak ještě dříve, než přijde jaro, všechno už je na nohou a čeká na ně: připravují se semena, přenáší a přeměřuje se obilí na sýpkách a prosušuje se. A jakmile se prolomí led a rozproudí se řeky a vyschne všechno a začne se rýti země, tu v zelnicích a sadech pracuje rýč, na polích rádlo a brány; sází se, seje se, rozsévá se. Rozumíte, co to je? - Maličkost! Sejí příští úrodu. Sejí blaho celé země. Sejí pokrm milionův. Přišlo léto. A tu nastala senoseč, senoseč. A tu najednou začaly žně; žne se žito za žitem, a pak pšenice, a pak i ječmen i oves. Všechno kypí; nesmí se promeškati ani minuta; kdybys měl třeba dvacet očí, všechny by měly práci. A když se všechno požne a začne se svážeti na humna a skládati do stohův, a když začne zimní orba, a když se opravují na zimu skladiště, sušírny, stáje, a když zároveň začnou všechny ženské práce, a když všechno sečteš a uvidíš, co je uděláno... A zima! Mlátí se ve všech stodolách, převáží se semleté obilí ze sušíren do skladišť. Jdeš se podívat do mlýna, jdeš se podívat do továren, jdeš se podívat do pracovného dvora, zajdeš i k mužíku se podívat, jak se tam nimrá při své práci... A vidíš-li ještě, že všechno se rozmnožuje, přinášejíc plod a důchod - nemohu ani pověděti, co tehdy cítíš. A nikoli proto, že se množí peníze - peníze jsou vedlejší věcí - nýbrž proto, že všechno to je dílo rukou tvých, proto, že vidíš, že ty jsi původcem všeho, že ty jsi tvůrcem, a že jako nějaký kouzelník sypeš na všechny hojnost a blaho... A v celém světě nenajdete podobné rozkoše! Tím právě napodobuje člověk Boha: Bůh si zvolil za úkol svůj tvorbu jakožto největší rozkoš a žádá od člověka taktéž, aby byl podobným tvůrcem blahobytu kolem sebe."

14) "On the old Road". (Feis: "Wege z. Kunst". I. Str. 165.)

15) Feis: "Wege zur Kunst". I. Einleitung.

16) A opět s Ruskinem shoduje se Gogol, s rodákem země nejprůmyslnější syn říše nejčetnějšího rolnictva (Gogol: "Mrtvé duše". Rus. knih. Svaz. I. Str. 325.): "Vzdělávej zemi v potu tváře své, pravil Bůh. Tu není o čem mudrovati. To už je zkušeností věků dokázáno, že v rolnickém stavu je člověk mravnějším, čistějším, ušlechtilejším, vyšším. Neříkám, aby nikdo se nezabýval jiným zaměstnáním, nýbrž základem aby bylo rolnictví - to je ta věc! Továrny se zařídí samy sebou, a zařídí se zákonité továrny, továrny těch věcí, kterých potřebuje zde člověk každou chvíli, a nikoli továrny všelijakých oněch potřeb, které seslabily nynější lidi. Nikoli takové továrny, které potom, aby se udržely a odbyly zboží, užívají všech hnusných prostředků, a svádějí a kazí nešťastný lid." -

17) "John Ruskin als National-Ökonom". Von Dr. Emil Steinbach. ("Neue Freie Presse" 8. XII. 1900.)

18) "Volné směry". Roč. IV. č. 5.

19) "nebude lze velikého esthetika neuznati i znamenitým národním oekonomem". (Dr. Steinbach: "John Ruskin als National-Oekonom". "Neue Freie Presse" 8. XII. 1900.)

20) Sizeranne: Str. 286-295.

21) H. de Gibbns: "English social reformers". Str. 210-213.

22) Váňa: "Kor. z pl. olivy I."

23) Sizeranne: Str. 302.

24) Váňa: "Koruna z plané olivy". II.

25) Sizeranne: Str. 300-301.

26) Váňa: Tamtéž.

27) Sizeranne: Str. 303-306. Srovnej John Ruskin: "Unto this last". (Měsíčník "Svědomí" 1897. Str. 203-204.)

28) "Unto this last". (Měs. "Svědomí". Str. 204.)

29) Dr. Steinbach: "John Ruskin als National-Oekonom". ("Neue Freie Presse", 8. XII. 1900.)

30) "Unto this last." (Měs. "Svědomí". Str. 203.)

31) Soustava stejné odměny za nestejnou hodnotu výkonů rozmáhá se od časů Ruskinových vždy více. Viz Steinbachův článek: "Ruskin als National-Oekonom"!

32) "Unto this last". (Měs. "Svědomí". Str. 204.)

33) Sizeranne: Str. 309-311.

34) "Unto this last". ("svědomí". Str. 302.)

35) "Lectures on Art". ("Volné směry." Ročn. III. Srpen.)

36) Sizeranne: Str. 309-311.

37) Váňa: "Koruna z plané olivy". I.

38) Sizeranne: Str. 315-316.

39) "Unto this last". ("Svědomí". Str. 203.)

40) Tamtéž: Str. 247.

41) Sizeranne: Str. 317-318.

42) Gibbins: English social reformers. Str. 215-224.

43) Sizeranne: Str. 309-311, pak 318-321.

44) "Fors Clavigera". (J.Feis: "Wie wir arbeiten und wirthschaften müssen" II. Aufl. Str. 227.)

45) J. Váňa: "Vědění, které nadýmá".

46) Sizeranne: Str. 325-330.

47) Gibbins: "Engl. soc. reform." Str. 223-224.

______________________________________________________________________