E-LOGOS

ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY/97

ISSN 1211-0442

-----------------------------------------------------------

Zevšednění mysli.

Napsal Ot. Josek

Nic není tak vzdáleno těchto řádků jako velebiti onu lživě pathetickou náladu mysli, která pojímajíc život jako divadelní hru, ustavičně si chce vykračovati jen v jakémsi slavnostním kothurnu - i tehdá, když jest nemístný a nepřirozený. Ale rovněž nelze zde velebiti ani onu věčnou zamrzlost duše, která se nikdy a nikde nedovede rozehřáti: v přírodě ani v galerii dějin uzamykajíc se před velkolepostí vědeckého pomyslu, nepřístupna jsouc povznášejícím dojmům uměleckého díla, neschopna obdivu pod baldachýnem nebes, před tajinami všehomíra, před neznámými cíli, k nímž tíhne obrovský rozvoj lidstva. Kdekoli postřehujete mrtvou necitnost k takovým věcem - a shledáte ji široko daleko kolem rozprostřenu - tušíte částečnou neb úplnou zakrnělost lidských bytostí, cosi v nich odumřelého neb neprobuzeného. Nejčastěji bude patrna na těch nesčíslných jedincích, kteří pozbyvše záhy přirozené čilosti, zvědavosti a obdivumilovnosti dětského věku, buď z jednostranného zájmu vypěstovali v sobě pouze jeden díl svých schopností, aneb kteří z naprosté lásky k pohodlí oddali se vůbec lazaronské nečinnosti, nevzrušované leda nejnižšími pudy, a přejímali s trpnou ochotností všecky názory, soudy i pověry, zásady i hesla, vířící v jejich společenském ovzduší. Vzdavše se samostatné životosprávy, přestali důvěřovati v přesvědčivou věrnost svých vlastních počitků, svých osobních zkušeností, v spolehlivost svého rozumu, v správný tlukot hodin svého srdce. Nepřemítajíce o tradicionálních a netvoříce si vlastních norem mravních, loutky cizích pomyslů a pobídek, utonuli v onom širokém proudu všednosti, který smysl s nich, s jejich výroků, skutků i výtvorů všecku rozlišnou svéráznost. Pouze něco málo bdících a jemnocitných duchů lekává se takého úpadku lidských schopností již zdaleka. "Jen zevšednět mi nedej, Bože" - tento vzdech slýchati toliko z úst toho, kdo již od malička se bránil proti nakažlivé, uniformní sploštělosti a znenáhla slábna, obává se, aby jí konečně nepodlehl - umělec tedy nejspíše.

Jsou takoví jedinci, kterým ukládá již jejich povolání, aby si uchovali čilou hybnost, všestrannost, čistotu a lesk své duše a vtělovali tyto její vlastnosti do svých výtvorů, i když odevšad doráží na ni omamující a ohlušující unisono, prach a bláto ulic.

Ti nejčastěji větří útoky zevšednění a vzdorují onomu plíživému, nenáhlému, ale plynulému procesu, který usiluje otupiti magnetickou jehlu jejich útlé citlivosti, podrýti a rozhlodati výšiny jejich rozumových i mravních hledisk, aby je přizpůsobil k úrovni velikých, bezmyšlenkových zástupů, burácejících zhusta při věcech malých a lhostejných k věcem nejzávažnějším. A tento proces proto nazván zevšedňujícím, že podporován jevy a úkony den co den se opakujícímu t.j. těmi, které se nejvíce k tomu hodí, aby si bytost lidská, jim stále jsouc vydána, oblíbila týmž jednostejným způsobem na tytéž popudy odpovídati, živořiti a krněti v týchž jednotvárných formách nazírání a činnosti, až posléze místo vladařkou stává se otrokyní několika svých zvyklostí.

Úkazy, které den co den znamenáme, znenáhla přestanou vzrušovati naši mysl, tak že zůstává k nim netečnou, i když se třeba obměnily, a výkony, které provádíme opět a opět týmž způsobem, vyšlapou si v našich nervech i svalech tak bezpečnou cestičku, že naše vědomí může při nich pohodlně dřímati a svěřiti se jim tak, jako ospalý vozka svým koním, cválajícím po známé silnici. Rádi uznáváme, že jest prospěšno, aby naše duše zvykala některým výjevům jako střídání dne a noci, a marně se jimi nerozčilovala; jest rovněž prospěšno, aby jistá část našich úkonů, jako na př. čtení a psaní, stala se do jisté míry mechanickou - ale jen proto, abychom sil takto ušetřených mohli užívati k jiným, hodnotnějším úkolům. Kdybychom však počali býti netečni k všem jevům vůbec a všecky úkony bez výjimky chtěli konati jako stroje beze vší lásky a účasti, vytratila by se z nás schopnost, rozlišovati dojmy zevnější a naše činnosti co do jejich hodnoty pro náš život, pociťovati rozmanitější a jemnější hnutí, a tím i schopnost čilých snah i přemýšlivá tvořivost - krátce ubili bychom v sově nejvzácnější daty lidského nitra.

Jsou nesmírné davy našich bližních, které po 6 dní tého dne vysiluje lopot v továrně neb dílně, takže starosti o vyšší zájmy lidské musí zůstaviti jiným hlavám. V poušti jejich života zelená se jako oasa toliko neděle neb svátek, aby okřejíce z tělesné únavy aspoň v takový den se rozpomenuli, že také jejich duše má svá křídla. Svátečnost jejich nálady vyvěrá právě z toho občerstvujícího uvolnění mysli z pout a vyjezděných kolejí obvyklého zaměstknání, z toho, že tato se může ohlásiti také jinými potřebami než-li touhou po nasycení žaludku, a ukájeti je ať již v kostele neb divadle, v čítárně a koncertní síni neb tichým rozjímáním za větrem světa. A sváteční roucho, kterým odívá se tělo, není než-li zevnějším ciferníkem sváteční povznesenosti duše, onoho sladkého vědomí, že zase jednou dopřáno člověku, aby se cítil člověkem, vysvobozencem z jařma šestidenního mechanismu.

Jest dojemna tato potřeba povzletu do jiné, vyšší říše, odpírá-li někdy i odpočinku upracovanému tělu. Udřený učeň neb tovaryš řemeslnický, an při mrkání lojové svíčky všecek sed zabral do četby vypůjčené knihy - není-li to pohnutlivná podívaná? - Za to tím smutnější věc, když lidé, kteří se nemusí mozoliti o každý kousek chleba, nepostřehují v sobě ani v neděli trochu touhy po jakémsi vniterném obrození ušlechtilejšími pomysly, ba někteří si okázale libují v prázdné suchopárnosti každodenního života, v jeho věčně jednostejném tepu a koloběhu, protože jest - tak příjemně uspávající. Posléze setkáte se někdy, ač zřídka, i s třetím druhem lidí - takových totiž, kteří dlouho zápasí s útoky všednosti, ale nevytrvají až do konce a padnou jí za kořist hlavně z té příčiny, že nerozpoznali záhy nejnebezpečnější stránky její povahy - plíživou zákeřnost a svůdnou pohodlnost.

V Gogolově "Podobizně" mistrně vylíčena tragika uměleckého sevšednění. Chudý, ale nadaný malíř, náhle zbohatnuv, ihned pořídí si skvěle upravenou pracovnu a zakoupí si novinářskou reklamu, která mu přiláká plno zámožných zákazníků. Z počátku plane v něm ještě umělecká náruživost a čisté nadšení, tak že unášen jsa některými jemnými neb pozoruhodnými rysy v tváři svých živoucích modelů, hledí je něžnou věrností přenésti na své plátno. Ale zákazníci bývají netrpělivi a z marnivé ješitnosti, aby zdáli se čím nejsou, doléhají na malíře, aby jinače přírodu lichotil jim na svém výtvoru. A umělec znenáhla jim povoluje: čím dále tím častěji si zvyká zachycovati jak tak pouze všeobecný výraz tváří, nejemné podrobnosti, a dávati obličejům jen jakýsi povšechný kolorit. Čím dále tím rychleji a lehčeji pracuje, jenže i tím více na škodu své vlohy. Již jeho rozum "přestává vymýšleti a přemýšleti"; jeho štětec chladne, otupuje, utkvívá "v jednotvárných, určitých, dávno obnošených formách." Obrací se bezděčně k tvarům, "kterým se naučil nazpaměť; ruce se skládaly jediným způsobem, kterému se byl přiučil; hlava se "neosmělovala učiniti neobyčejného obratu, ba i záhyby oděvu svědčily", že má pro ně již hotové šablonky ve své paměti, a "nechtěly poslouchati a ukládati se na neznámé poloze těla".¹⁾

Tu vidíte patrně, odkud vyvěrá ošumělost duševní - z trpného sebeobětování pohodlnému mechanismu, z chůze myšlenek po vyšlapaných cestičkách, z výkonů stálým opakováním tak usnadněných, do nervové soustavy takřka vrytých, že utlumí prvotní vzácnou způsobilost mysli, rozbíhati se nejrozmanitějšími směry, postřehovati věci přesně s několika stran a vystihovati mezi těmi, které jsou na první pohled shodny, subtilnější rozdíly. Nitro lidské začne se podobati domu, z něhož duše dívá se na pestrotu přírodních i společenských výjevů jen malým počtem a to ještě zaprášených okének, ježto sama si zabednila všecka ostatní. Lidé takoví brzy nemají než pět šest stereotypních odpovědí na nesčíselné otázky svého okolí, pět neb šest hrnčířských kadlubů, do kterých vpravují nepřehlednou, nevyčerpatelnou rozmanitost tohoto světa. Kdo takto opakuje stále tytéž své neb trpně napodobí cizí úkony, ponížil se v stroj, který nedovede nic, leda ustavičně vyráběti tytéž výrobky. Poutaje takto sám sebe svými okovy, pozbývá schopnosti k onomu duševnímu vzletu, který vymáhá živé fantasie, nových samotvůrčích pomyslů a především nepohodlného přejímání, nýbrž neumdlévajícího hledání pravdy, krásy a dobra, krátce napjaté mobilisace všech vniterných pružin z vyššími cíli. Pouze toto čilé, úmyslné a ušlechtilé úsilí jest, co obklopuje bytost lidskou skutečnou gloriolou, svátečním rázem.

Většina dětského vychování a všecka řemeslná zručnost pochází sice z mechanisování vlastních úkonů a více méně trpné napodoby cizích vzorů: ale celý život dospělých nemá býti dílem neuvědomělým neb dětským opičením. Nic na nás není opravdu podivu a úcty hodno, než co z nás samých pochází, co sami jsme vymyslili a vytvořili, a ne co bylo do nás od jiných vloženo. Všecko vyučování nedospělých mělo by předem tuto věc hezky zhluboka uvážiti. Právem se žádá na učiteli, aby byl výklad jeho jasný a srozumitelný, ale neprávem, aby se utvářel v pouhou zábavnou hru t.j. aby mozek učňův všecky i nejvzácnější poznatky přejímal bez vlastní námahy, ba téměř zadarmo.

Neboť nabude-li jich tak lacino, neumí si jich vážiti, jejich nestejnou hodnotu rozlišovati, práci a důvtip objevovatelův i vynálezcův posouditi, ani z jejich výzkumů opravdu těžiti, ježto nezůstavují v něm úrodných, vlastním přičiněním vytvořených brázd.²⁾ Toto příliš časné, příliš jasné světlo škodí mladým očím. Naši chovanci se přestávají trochu brzy diviti; patnáctiletým hochům se již zdává, že se Archimedovy zákony i Newtonova gravitace mohly vylíhnouti v praobyčejných hlavách.

Tatam již doba, kdy mladí lidé po vědomostech a knihách skutečně prahli, horečně po nich dychtili a je jako lahůdku zvolna a se zálibou ztravovali. "Tehdá," praví Ruskin, "chodil jinoch do Cambridge, Padue neb Bonnu jako k slavnostní tabuli, plné nejchutnějších jídel a nejvybranějších vín" s obrovským hladem. Ale dnes často i nejnadanější cpou do sebe celé chuchvalce nejrozmanitějších poznatků beze vší chuti a pochoutky - dle Ruskina - "jako boa constrictor".³⁾

Jest rovněž význačno, že hlasy, které se již ozývají proti předčasnému Ben-Akibovství, brojí také proti upřílišenému, překotnému znázorňování všech věcí a výkonů ve školách, ježto žáci, navykajíce si vše pěkně pohodlně viděti toliko fysickým okem, pomalu již skoro nic nechtějí a nedovedou si sestrojiti tvůrčí hybností své fantasie. Není radostná podívaná na takto dorůstající podčlověky t.j. stroje, které jako fonografy zvenčí jsouce natahovány a krok za krokem řízeny, zvučí jen cizími myšlenkami a melodiemi. A přece, jak snadno se stává, že právě z takových bytostí se vyklubávají domnělí nadčlověkové beze vší skromné soudnosti, kteří nevědouce, že nemohou vyskočiti z lidské kůže, přece si namlouvají, že dlouhé věky čekaly pouze na ně, aby viděly, kterak se vznášejí v balonu své domýšlivosti nad hlavami bližních.

Protiví se nám individualita falešná, taková, která zapomíná že mlékem společnosti byla odkojena ze zvířete v člověka, že i její peruti, ač-li má jaké, narostly jí snad jen ze součinnosti s jinými osobami, jako někdy sláva kapelníkova z výkonů orchestru, a že sebemilské podivínství, křiklavé zvláštnosti neb vrtochy, zevnější vyšperkovanost babylonskou směsí různých vědomostí, nedávají ještě jedinci práva k jakési honosivosti. velebíme však individualitu pravou t.j. tu šťastně vyzbrojenou bytost, z které přední znaky lidskosti probleskují nejzářněji: velikost rozumu, která buditi chce a budí i rozum bližních, velikost srdce, která svou vřelostí rozehřívá i srdce divákovo, a výsost zásad, která povyšuje i hlediska pozorovatelův. U nás často se strachují rozvoje individuality, ale báti se jest pouze té falešné; potírati však pravou, jest ucpávati zřídlo veškerého pokroku. Sama příroda tomu brání. Dávajíc dětem do vínku takřka nově vyrobená čidla na pouť životní, když všecky tyto ústroje dospělým již oslábly a otupěly, věčně znova zasypává ty drobné tvory svěžestí svých dojmů. Den co den omládá svět, nám již sestaralý, v mladých, stálým obdivem rozevřených očích. Pohříchu největší počet těchto tvorů, vyrůstajíce a dědíce řeč dospělých, tratí jako kdysi tito vždy více síly a chuti, aby vyjadřovali své tisícerobarvé počitky tisícerobarvým výrazem. Čím dále tím snáze je udolává šablonovitost slov a obratů od předků vymyšlená a přichystaná, ten úřední pravopis, netečný k rázovité zvláštnosti dojmů, vypelichanost a vyčichlost zvukových známek. Sto, dvě stě běžných rčení si osedlá jejich jazyk, aby povšechně schematisoval, místo přesně rozlišoval a odstiňoval, aby prkenně a suchopárně naznačoval, místo trefně, živě a zvonivě vystihoval.

Jemné dojmy přírodní a jejich ještě něžnější příznaky, vdechnuté na čisté sklo mladé duše - sotva jediný ze sta dovede věrně ofotografovati svými mluvidly. Brzy všichni chceme stoakkordovou harmonii a měnivou melodii kosmu odtlouci na chudém bubínku několika vyšeptalých frasí. Trpně napodobená mluva, vytvořená jinými bytostmi, stírá pel se všech těch vzruchů, jichžto osobně jsme zažili. Jenže dobře rozumějte, kam směřují tuto pronesené výroky! Nechtějí brojiti proti společnosti, jejím řádům a darům, nýbrž upozorňují toliko na to, že třeba jakési obezřelosti, aby její dary se nám nestaly danajskými t.j. neučinily z nás pouhé požívavé, zlenivělé trubce. Domácí výchova, ulice i škola sypou na nás spoustu svých zvuků a v nich i s nimi vpravují do nás cizí názory, pomysly a domněnky, posazujíce nám na nos "brejle mámení" v tom smyslu, že potom snadno spatřujeme svět jen v těch barvách, v kterých jiní jej spatřují. Století pracovala za nás; jestliže však pouze trávíme a sami nic k zásobám nepřičiňujeme - jaký bude účinek?

Není možná, aby kaleidoskop naší fantasie, kdysi snad samá změna, samý pohyb, znenáhla neustrnoval. Čilý ruch a vespolné proplétání představ v nás jaksi zamrzá; půl tuctem vypůjčených sestav umrtvena původní nepřebraná kombinační rozmanitost. Nejrychleji se rozmáhá tento zevšedňující proces tam, kde jej podporuje věčně stejný koloběh živnosti neb úřadu. Tam co den víc a více krotne a krní bujná odvaha fantasie, až posléze jezdí na krotkém a vychrtlém, kancelářském šimlu. Zato zotročuje nás vždy neúprosněji paměť a to více cizích než-li vlastních zkušeností. Přetvořujeme se v společenské cizopasníky; místo abychom nosili svůj med do úle své duše, líhnou se z nás včely zlodějky. Nad našimi čely vždy patrněji prosvítá firma: Sklad pro obnošené zboží. Spoléhajíce na cizí výroky a úsudky, uvádíme rozum svůj na mizinu; chytáme z okolí bez rozmyslu jízlivé pomluvy, hloupé pověry a předsudky, lehkomyslná a nemravná hesla. Tyto stinné stránky společenského života, zvláště pak spolkového, vyličuje trochu nadsazeně, ale ne bez jádra pravdy Turgeněvův "Hamlet ščigrovského újezda".⁴⁾

"Kroužek (spolek) - je záhuba každého samorostlého vývoje, kroužek - toť ohyzdná náhrada za společnost, ženy, život... je lenivé a zvadlé žití, trávené pohromadě a vedle sebe, jemuž se připisuje význam a tvářnost rozumné práce; kroužek nahrazuje rozmluvu mudrováním, přiučuje jalovému tlachání, odvádí nás od osamělé, blahodárné činnosti, vštěpuje nám literární svrab, zbavuje vás konečně svěžesti a panické síly duševní. Kroužek - jest vtělená všednost a nudnost pode jménem bratrstva a přátelství, souhrn nedorozumění a nároků pod zástěrou upřímnosti a účastenství; každý přítel má právo pohruzovati v každé době a v každou hodinu neumyté prsty do vnitřností soudruhových, a proto ve kroužku nikdo nemá čestného, nedotknutelného místa na duši; v kroužku kde kdo se klaní prázdnému krasořečníku, samolibému mudrlantovi, předčasnému starci, tam nosí na rukou nicotného básníka, jemuž připisují "utajené" myšlenky; V kroužku vykládají mladí, sedmnáctiletí hoši chytře a hlubokomyslně o ženách a lásce, ale před ženami mlčí, nebo nimi mluví jako s knihou - a o čem to s nimi mluví! V kroužku kvete chytrácké krasořečnictví; v kroužku pozoruje druh druha hůře než policejní úředník... Ó kroužku, ty nejsi kroužkem mladých přátel: ty jsi začarovaným kruhem, v nemž vzal za své nejeden řádný člověk!" -

Jestli pro uchování svéráznosti smýšlení (a to právě nejušlechtilejšího) a svátečné čistoty i povýšenosti našich skutků i výtvorů někdy nevyhnutelno, abychom po sokratovsku toliko v sebe důvěřovali, v své daimonion, a odvážili se ve společnosti nebýti vždy (dle Emersonova výroku) "konformisty". Jest někdy, pravím "někdy", zcela oprávněno, učiniti sebe uprostřed všeobecného proudu intelektuálním a morálním ostrovanem; proto nemusíme býti ještě nedozralými neb ješitnými hrdopýšky. Jenom slabí pošetilci nebo vychytralí sobíci vyjí vždy s vlky; řádný muž právě proto, aby jím zůstal, odlučuje se časem od širokých zástupů, ne že by pohrdal jimi, nýbrž jen že pohrdá jejich (zhusta nepříčetnou) zaslepeností neb dočista podlostí. Mívají sice někdy i tyto zástupy svá jemná tykadla, své bystré instinkty, ale ne z pravidla. Nemusí míti vždy ani většina, ani menšina pravdu konec konců sejde pokaždé na tom, aby jedinec uměl rozpoznati, kam se jest obrátiti z křižovatky, zda v pravo či v levo. Važte si tedy soudnosti jedinců, pokud není důvodu, že by byla v službě sobectví neb osobní marnivosti. Nic snadnějšího než si zjednati uniformitu názorů mezi lidmi dětinskými a nerozumnými, kteří jdou za beranem; jenže tato shoda bývá vratká, mělká a nedůsledná; zítra za novým beranem táhne totéž stádo. Auktority jest třeba, ale opravdu hodná toho jmena spoléhá na ryzost svých záměrů a počestnost své věci, ne na slepotu svých přívrženců. Tak jako jen zmatek mysli plodí v národě spoustu stran, tak také jen z čínské zakrsalosti pochází jediná uniformní. Není přirozené, aby nesčíslné záhony lidských duší rodily pouze jednu květinu; nechť pučí z každé z nich ty květy, pro které jest uzpůsobena, jen když budou to skutečné květy. Duch národa bohatne jen rozmanitou bohatostí svých jedinců.

Vždyť lidské bytosti lze zušlechťovati jen pěstěním těch dobrých popudů, které již od prvopočátku v sobě mají; není možná jím vštípiti do mozku nějaké cizí buňky, nýbrž možno rozvíjeti pouze ty, které jim dala příroda.

I všecky umělecké školy více škodí než prospívají, jestliže nevšímají si v učni zárodků, které si již do učebny přinesl, a vnucují mu pravidla, sňatá s cizích výtvorů. Neboť jakmile jste srazili žáka s té dráhy, kterou si začal sám klestiti, a uvedli jej na silnici, kterou mu již někdo jiný vyšlapal, dusíte v něm blaživou, samorostlou tvořivost. A není umělcem, nýbrž leda šablonářem, kdo netvoří s vniternou radostí a bezděčnou poslušností k nevynuceným pokynům svého nitra. Proto praví miláčkové uměn vyciťují a zošklivují si ošumělost forem a zkostnatělost předpisů, tisíckráte již odkrákorané rýmy, melodie a scény, a napodobíce přírodu i kreslíce lidská hnutí, hledí vpraviti do svých výtvorů osobitou, svéráznou jemnost svých postřehů a nálad. Ba i ti, kdo zkazili své nadání tím, že se pokořili panující módě a pomíjejícím libůstkám té oné školy, časem probouzejí se z tohoto svého poblouzení a mstíce se za záhubu své vlohy, volají po osvobození uměn z rezavělých okovů i zahajují proti nim naturalistickou revoluci.⁵⁾ - I věda mívá své šablonáře, své jednostranné zakrnělce, své jednooké krále, kteří zahrabavše se do jednoho oboru, nevidí ostatních. I ti rádi budují své duši místo mnohookenného domu světničku o jediné vyhlídce. Sám Darwin naříká ve svém životopise,⁶⁾ že stal se jeho duch "jakýmsi strojem na vymílání všeobecných zákonů z velikých sbírek fakt", a to že "způsobilo atrofii oné části jeho mozku, na které závisí vyšší vývoj vkusu". Naříká v stáří, že opomínal dříve "aspoň týden co týden něco básnického si přečísti a trochu hudby poslechnouti". Sám připomíná, že pozbytí citelnosti pro takové věci jest na újmu štěstí, snad i intelektu a ještě spíše asi mravní povaze. Vzpomeňte Palackého, Purkyni a Alberta, kterak od svých střízlivých, přesně logických prací rádi zalétali do esthetických oblastí, aby uchránili svého ducha od jednostranného ustrnutí! Vystihovaliť vždy opravdu velicí lidé, že ustavičným rozkládáním všech jevů v příčiny a účiny cosi vysychá v jejich duši; vystihovali, že svět mění se jím v hodiny, z kterých i když dobře chodí kolečko za kolečkem, z nich do něho vpravené, neozývá se hudba sfér, unášející naše srdce. Bylo jim známo, že sice "vědění dává náladu, ale i bere".

Brit W.Lecky⁷⁾ sice prohlásil za hlavní příznak pokroku evropské osvěty, že "ubývá smyslu pro věci zázračné", ale jeho krajan Ruskin právě obdiv velebí jako hlavní zdroj nejčistšího blaha.

Jest pravda, že jenom líný člověk může se spokojiti naivním žasnutím, a že kdo v mládí není schopen jakési skepse, utone v své lenosti a v temnotách.

Ale jest rovněž pravda, že i ten, kdo víc a více seznává příčinnou souvislost všech jevů, rád zapomíná, že postřehuje pouze příčiny blízké, bezprostřední, ne poslední, ne prapříčiny. Střízlivé "rozčarování" divů světa jest tedy pouze domnělé; vskutku hluboký badatel obdivuje se zrovna tak na konci jako na počátku své vědy. Pouze mělkým hlavám uniká ta tajemnost pozadí, tajemnost konečných pružin a cílů všehomíra; proto nadýmají se krátkozrakou soběstačností svých nauk, hotovostí pravdy, neomylností poznatků, místo aby přestávali na ušlechtilé Lessingově touze hledati pravdu, zdokonalovati poznatky. - Není nic urážlivějšího nad tento furiantský dogmatism. A právě nejchatrnější vědci stonávají jím nejvíce: ti, kteří pracně a trpně nacpali do sebe cizí pomysly, oděli se cizím peřím a cizími termíny, ale nejsou s to, aby je pronikli, svým přemítáním zúrodnili, ti nejspíš oslepnou v mlze několika vypůjčených domněnek. Ti chtějí směstnati pestrobarvou rozmanitost kosmu v několik chudých formulek, a nepochopují, že jiným není tak šablonovita, tak snadno vyčerpatelna, jednotvárna a - bezútěšna. V jejich světě bývá člověk určen k tomu, aby se ostatním věcem pouze trpně podroboval, v nich zanikal, jimi byl drcen, aby zapomínal, že i on jest něčím - osobou, která vedle nerostu, byliny a zvířete také chce svým životem žíti. Jest nadsazeno, jestliže takto pro samé objekty bývá potlačován subjekt, jako by byl nickou, ba ani ne do všehomíra zavěšeným teploměrem. A přece on jest, který svou organisací dává všem jevům ne-li existenci, aspoň barvu a řád. Nemoha poznati, ale tuše, že se za těmito mým smyslům přístupnými jevy skrývá cosi, co smyslům uniká, doplňuji si svou fantasií zlomkovitý, nedomalovaný obraz o celku světa. Sejde na každém jedinci a jeho povaze, kterak si jej dorýsuje; žáby si libují v bahně, včely v květech; rozličných lidí tužby a smýšlení obrážejí se v barvách, kterými si docelují svůj výkres.

Není lhostejno, jakou náladu v nás budí zpytování vědecké a jakou samo jest prodchnuto.

Na nás jest, abychom z něho pro sebe ssáli jed nebo med. Můžeme jevy, které nás dosud jako nerozložené celky blaží, rozborem rozpytvati v samé části a síly, a přece zbude otázka, zda-li jsme vystihli vskutku onu pravou či pouze domnělou jejich podstatu a nerozbořili v sobě utěšenějšího názoru za mrazivý, střízlivý a konec konců přece nedostatečný. Ruskina na př. zaráží ta botanika, které všecko jiné na rostlině zdá se důležitější, než právě květ, který okouzluje naše oko, a přece zapomíná na věc nejzávažnější. "Botanik, který konal přednášku (že vlastně není květů, nýbrž jen sedm druhů listů), měl v jistém smysle pravdu", ale ne v nejhlubším; neboť "list a kořen a plod - to vše existuje pouze pro květ (t. j. aby tento vzešel). Pustil se zření život a vášeň, jádro bytosti. Kdyby byl je uvážil, byl by seznal, že podle úmyslu přírody samé neexistuje na rostlině nic jiného než její květy". A tak s jakousi krátkozrakou zuřivostí ničíváme sami sobě, co nás dosud těšilo. Konáme "přednášky o botanice" jen proto, abychom dokázali, "že něco takového jako člověk vůbec neexistuje; o theologii, aby se dovodilo, "že něco takého jako Bůh není: není lidí, nýbrž jen mechanismy, není Boha, nýbrž jen jistý počet sil. - Jedna víra vyvěrá přirozeným způsobem z druhé... V témže rozumu, v kterém nynější moderní věda nám dokazuje, že něco takého jako květina není, tvrdí totéž o člověku a nazývá jej přechodním tvarem z pračervů a opic. Ať je to pravda, ať není: na tom pranic nesejde.

Jest faktum a to nevývratné, že hledíc lidskýma očima, není dále nic než člověk; že všecka zvířata a bytosti mimo něj jsou stvořeny jen, aby se nad ně povznášel; že svět existuje jen v přítomnosti člověka, hlásí se jen vzrušením člověka. Světlo světa jest v jeho očích - síla síly v jeho duši - moc moci v jeho činech.

Každá pravá věda jest ... "savoir vivre". Ale vaše celá věda jest toho protivou: jest "savoir mourir".⁸⁾

Názory, kterými prosyceno jest naše soudobé ovzduší, mají svůj odlesk i v našich formách citových. Vývojová nauka nás poučila, že jsme se vyklubali z nižších bytostí - ze zvířat. Je-li tomu tak, měli bychom dokonaleji žíti než-li zvíře. Ale jest velikým poblouzením našeho věku, že ochotně a úmyslně upírá svůj zrak toliko dolů, ne vzhůru, že se překotně vrací zase k zvykům zvířecím a osobuje si bez ostychu onu vlčí povahu, kterou rozčiluje pouze věčný hlad, věčná žízeň. Krvelačný zápas o život, při kterém oněměl všechen soucit, a který trhá všechna ušlechtilejší pouta mezi lidmi, nasazuje nám znova drápy a čelisti dravcovy. Zase lomcuje námi touha divochova, aby samojediná vladařila v "honebním revíru", aby vyhladila neb zotročila kde kterého souseda, ale zatím zotročujeme sebe samy.

Žádostivost moci a zlata porobila naši mysl. Prahneme jen po tom, co člověku hodnoty nedává a dáti nemůže: po skvělém rouchu, nádherném příbytku, po prstenech a drahokamech, po hvězdách svítících na límci místo v úkrytu nitra, po tom, co jest na člověka jako hastroše navlečeného, ne co jej uvnitř činí velmožem. A tak dle hlubokomyslných výroků Ruskinových⁹⁾ "ponenáhlu umíráme, naše krev co den chladne, naše tělo kamení, naše srdce bije v nás již jen jako hromada železných záklopek; náš život se v nás vytrácí a propadáme se v zemi do ledu Kainy, ale za to naše tělo den co den leskleji se strojí, na vyšší vozy staví," a na našich prsou stále více přibývá zlatých odznaků vysokých důstojností - ne zjemňování, nýbrž umrtvování duše a jejích útlejších hnutí stalo se heslem doby.

Není v nás apercepčních tlumů, pohotových chápati subtilnější, nehmotné podněty.

Posvátná místa a hroby, mystická přítmí velebných chrámů, pád vznešeného a triumf mrzkosti, zoufalý zápas uhněteného a slavnostní velkonoce vzkříšeného národa nemohou rozehřáti zamrzelost našich útrob. Nad prachem velikánů zapalujeme si bez ostychu doutníky, pod hvězdnatým nebem tlacháme nejraději anekdoty. Otupěla v nás způsobilost splývati s tajemným šelestem všeho, co jest nesmrtelné. Jen zřídka se probouzí v širokých zástupech tlumená síla citu, která však ihned zase bývá rozkřikována za veličinu irrealní. Když se na svátek Dušiček hrnou na velkoměstské hřbitovy statisíce živoucích, aby položily věnce na hroby zemřelých, i odečtete-li značnou dávku marnivosti, přece zbývá ještě tolik nelíčeného a účinného žalu, že bychom se mu měli s úctou pokloniti. Možná že naříkají chladní národohospodáři, proč statisíce zlatých, vydaných za věnce, nejsou raději věnovány na dobročinné ústavy, na které se sbírá marně po léta.

Ale měli by uvážiti, zda tyto ústavy byly by s to, aby sňaly se srdcí tolik bolů, co snímají jich věnce na hrobech, a zda mravní povznesení duší není nad národohospodářské úroky. Když o vánocích planou v chatrčích i v palácích svíčičky na jehličnatém stromečku, a když zarmoucená matka jej rozsvěcuje i na rově svého dítěte: tyto v srdcích hořící iluse srovnejte s ironickým úštěpkem některého přemoudřelce a povězte, na které straně hlásí se vám více lidskosti. Zda tyto city jsou irealní veličiny? Či nejsou-li to spíše síly, které mají pronikavé účiny? - Jen u zevšednělých a pohodlných sobíků, u střízlivě vypočítavých ramenářů a ješitných inteligentů - tam pozbývá cit veškeré své hodnoty. Tam najdete hnutí mělká, divadelní, strojená, neplodná: opičení po veřejnosti, které se chce zalíbiti, hrdinství z četby románů, které však jen na povrchu duše plyne a do hloubky nezasahá, vzrušení pouze přestíraná, která nebudí opravdových humanitních snah, nýbrž jen zdání snahy.

Horování za vzdálenými, kosmopolitickými cíli vystrkováno na odiv, aby vyhnulo se napravování zlořádů v nejbližším okolí. Je to horování plané, šosácké, které při večerní dýmce, u plzeňského piva a karet velebí mučeníky vědy, umění a politiky. Tam nejčastěji zastihnete neschopnost mysli, aby aspoň jednou za čas se oděla v pontifikalie ušlechtilého zápasu. Tam scházívá prvopočátek veškerého vyššího úsilí - Sapere aude! -, schází svědomitost státi za svou myšlenku, odpovědnost za svůj čin. Tam ona nevážnost k trpké opravdovosti života, nechuť k umění, které burcuje z plesnivé lenivosti a odkrývá společenské vředy. Tam všecko křesťanství stává se pouze "obrazným", neúčinným, tam hnízdo pštrosího idealismu, který velebí všecky řády posavadní jen proto, aby nemusil hnouti rukou k odklízení nešvarů. Chcete-li spatřiti společnosti a kroužky, kde se obdivují pouze faktům, byť sebe brutálnějším - tam si zajděte.

Tam domovem ona otupělost k hanebnosti, zradě i podvodu, která bere si masku mudrckého klidu; ona cynická a ironisující pohrda poesií, náboženstvím a tíhnutím za pravými ideály, která neví, že sama sebe hanobí. Ne bez hlubokého rozpoznání choroby novověké naříkal si mi pamětník starší doby, že se z nás vytrácejí dvě veliké ctnosti lidí minulých: smysl pro krásu přírody a pro heroické vedení života.¹⁰⁾ Tak jako kácíme zelené lesy, drtíme malebné skaliny a zakalujeme rmutem křišťálové vodotoky, pustošíme i své srdce a dusíme jeho nejněžnější hnutí. Nevěříme v čistotu pohnutek, zápal pro vlast, Boha, pro blaho bližního, pro umělecký výtvor, protože se v našich vyprahlých již nic z toho neozývá, nic z toho neplápolá. Nejsouce sami s to, abychom trpěli za své přesvědčení, ježto žádného svého, neopičeného nemáme, nechápeme ani síly přesvědčení člověka nezevšednělého.

Kácíme jen ty modly, které širé davy kácejí; prohlašujeme za bohy toliko ty, před nimiž se kloní zástupy. K boření i koření čekáme na poplašný zvon z ulice, a přece často svalená modla jest bůh, a velebný bůh modlou. Nemáme svého vlastního světla, mrkáme jen vypůjčeným, odraženým; nemáme svého vlastního pohybu, své dráhy, unáší nás pohyb jiných; nemáme svého vlastního plánu života, vpravujeme se do toho, který nám předepsali jiní - vše jen abychom zachovali své pohodlí.

Ale všech vskutku velikých a hodnotných lidí život - toť ustavičně bdělé sebevědomí. V nich neustále hoří světlo jejich rozumu, světlo jejich srdce, aby všeliký dojem napřed byl prozkoušen ve výhni jejich duše, než-li se na dně jejím uhostí. Toto neúnavné jejich bdění a kontrolování, tento nepřetržitý zápas arci rychle vyčerpává a často vysiluje bojovníky před časem. Nicméně vzdorují ošuntělé všednosti až do posledního zákmitu svých sil, i když třeba křehké stáří podporuje její útoky, aby odevzdali se smrti v onom svátečním rubáši své duše, kterého si tak draze uhájili. -

POZNÁMKY K TEXTU:

¹⁾ Ruská knihovna. Díl 16. str. 304-310.

²⁾ Millova autobiografie. Překlad Žďárského (Pelclova Knihovna Rozhledů) str. 44^.

³⁾ J. Ruskin: "Deducation".

⁴⁾ "Lovcovy zápisky".

⁵⁾ L. Berg: "Der Naturalismus."

⁶⁾ "Leben und Briefe von Charles Darwin" übers. v. J. V. Carus. Bd. I. Cap. 2.

⁷⁾ Lecky: "Geschichte des Geistes der Aufklärung in Europa". Übers. von Dr. J.H.Ritter.

⁸⁾ J.Ruskin: "Fors Clavigera" V.

⁹⁾ J.Ruskin: "Sézam a lilie". Přelož. F.X.Šalda. Str. 113-114.

¹⁰⁾ Tento prostý, ale jemnocitný muž bezděky a nevěda nic o Ruskinovi vyslovoval jeho názory, ukazuje na šeredné zpustošení přírody v okolí pražském, rvavé vášně nynějších lidí a neutěšenost společenských styků.