E-LOGOS

ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY/97

ISSN 1211-0442

-----------------------------------------------------------

Pesimism a jeho překonání.

Napsal In. Arnošt Bláha.

 

 "Dem starken Leben Preis und Gruss!"

 (Mathieu Schwann.)

 A boire! A boire! A boire! voláme jako kdysi Rabelais v žíznivé, horečné ovzduší své doby, v němž ochablo všecko nadšení a beznadějně se sklonily zemdlené paže bojovníků zapadlých do tupé resignace. Na prahu života díváme se do širé arény, kde rozum právě dobojoval svoje nejkrvavější vítězství. Daleko na horizontech ztrácí se náboženství " v rudých požárech večerních červánků". Lidstvo vyděšené ze svého fysického nasycení a bezstarostného pohodlí táhlým, neúnavným voláním svých proroků, kteří před zraky mu stavěli příšerná tajemství jeho Východu a Západu, snažilo se probrat ze své resignace a v tisícerých odvážných strukturách řešilo problému a otázky svého klidu. Rozum šel v čele a první ukázal na relativnost všeho a význam života jako centra štěstí. Všecko je řešeno. Proto ty krvavé červánky na dalekých horizontech. A přece se nám nezdá, že je všecko řešeno. Sklonily se paže -

 Ale v nás, kteří neseme v sobě celou minulost, bojují dva světy. Historický vývoj zanechal v nás bolest svých tajemných přerodů. Renesance a křesťanství nesloučily se v duši naší bez chemického procesu a klidně. V renesanci bojuje naše tělo, v křesťanství naše duše. Hmota a duch se utkali. Kolísáme mezi nebem a zemí. Smutek těla nás volá dolů, tíže těla nás sráží do vratkosti těchto domovů; lehkost duše touží nad přitažlivost této země, nad poslušnost zemských vášní a jejích svádějící koketerii. Minulost z nás učinila kvas pro budoucí lepší generace, půdu, která jest bolestně osení. Na bojištích našich duší odehrává se rozhodný boj o mír našich dětí. Trpíme, neboť krve naší žádá budoucnost pro svoji žízeň. Idea radosti životní kráčí v našich snech, neboť idea kráčí vždy sta i tisíce let před svým vtělením a Život není tak rychlý jako reformní, nová idea. V ní jest již vše uskutečněno, co život pracně buduje. Ona ukazuje cestu; generace, které v ní spočinou, nepochopí nikdy únavu a bolest těch, kteří prošli úpalem a prachem k jejímu uskutečnění, a zplodili své děti právě před prahem zaslíbeného vtělení se Slova. Neboť bolest pomíjí s tím, kdo ji cítil - potomstvo chutná již jen sladké plody půdy zalévané slzami a zkypřené krví. Pro nás existuje bolest jako život, pro budoucnost jako slovo na stránce dějepisu. Tu bolest a palčivost chemického se slučování dvou prvků a vklínování své činnosti do zákonitých cest životní účelnosti a do stop evoluční ideje - to příští generace nepochopí. Ten rozpor, jej konstatoval již Erasmus Rotterdamský, vyvrcholil v nás.

 To jest jedna historická příčina.

 Jsme články velkého řetězu a myšlenkový vývoj přechází do nás jako elektrický proud. Ona dávná fysický poddanost, která zlomila tenkráte hrdost naší sebevědomé samostatnosti, zanechala snad i dnes potupné stopy v naší myšlenkové činnosti. Nás idea úplně ovládne, my otročíme idejím - a k tomu ještě cizím idejím, které nejsou rostlé pro naši národní povahu. My příliš málo vyšetřujeme s opatrností německých soudců, my příliš daleko jsme vzdáleni od ležérnosti francouzských filosofických eskamotérů, my přijímáme a věříme, a nemohouce vtěsnati přijatou ideji v jeden rámec či v jednu škatulku životní pravdy, jsme nešťastni při citlivosti své slovanské "holubičí" povahy. My nestojíme nad idejí a nepodrobujeme jí přísnému examen rigorosum, aby osvědčila svoji zralost a schopnost pro tvoření radostí a štěstí v životě, nýbrž necháme se jí ovládnout a štváti do krajností často všech možných absurdit. Dobře řekl Waskowski v "Rodině Polanieckich":"Němec bude pesimistou, napíše folianty o tom, že život je zoufalství, a bude při tom píti pivo, vychovávati děti, vydělávati peníze, zalévati zahradu a dobře spáti. Slovan se oběsí, nebo se zničí výstředním životem a bezuzdností, utopí se v blátě, do něhož sám vleze."

 My snažíme se provést ideu důsledně a jsme smutni, když vidíme její vzdálenost od života a skutečnosti. Jsme etiketou, salónní zdvořilostí, která se odhazuje ve chvilkách intimity, nýbrž úcta naše je věrností až do smrti, oddáním se důvěrným a bezohledným. A je nám to ke cti. Je to zase na druhé straně dobrý a zdravý rys naší povahy. A je to důkazem, že odhodlávajíce se i k smrti, máme více energie a poctivosti životní a více práva žít. Ale je při tom i smutek.

 Avšak nejen minulost, nýbrž i přítomnost nese vinu onoho typického smutku. Nás, které "škola naučila cítit jako Řeky, učí život a okolí naše jednat jako barbry".

 "Poslouchali jsme více těch, kteří se domnívají, že lidé mohou býti zachráněni, budou-li správně myslit, místo aby správně jednali, slovem místo činem, a touží na místo aby pracovali" (Ruskin). Ve školách jsme se naučili milovat Krásu. Život byl od nás ještě vzdálen a dálka činí všecko krásnějším. Zvykli jsme si dívat se na život jako na pohádku. A když jsme přišli, naše kritika a kázání kolemjdoucích otevřely nám oči. Byli jsme nejednou vyjeveni životem, těžce chápajíce jeho tisícerou rafinovanou nízkost, a majíce zase soucit s jeho trpělivým očekáváním očisty. - Viděli jsme, kterak z povinnosti stala se zásluha, viděli jsme pýchu a naduté vyrůstání všech, kteří konali dobro, jako by člověku bylo přirozeno konati zlo. Viděli jsme "úzkoprsost, sobectví a malost citu, citu, jenž se vyplýtvá v kyticích a řečnění, v hodech a v mlsání, v klamných zápasech a veselých loutkových divadlech", a zase na druhé straně stoickou klidnost při zprávách, "jak šlechetní národové jsou vražděni muž za mužem, žena za ženou, dítě za dítětem, nečinně a beze slzy". (Ruskin.)

 Viděli jsme nestoudný formalism všech, kteří chtěli (hlavně v tak zvané lepší společnosti) býti význačnými, originálními chováním i zevnějškem, v ohledu morálním však připodobňovali se masám všech ničemů a dali se poddajně zavléci do bahna, poněvadž nízká řeč a bahno stalo se chloubou. Viděli jsme kavalírky, jejichž tváře zjizveny byly ranami po čestných soubojích, kteří bez uzardění dělali dluhy u sklepníků. Viděli jsme, jak "svět miluje zlo, ale zlo vtělené, vyšňořené, načesané podle slušnosti, jak má rád hřích, ale hřích čisťounký, hezký, vyšňořený" (Hello). Viděli jsme, že lež v tomto světe je totožná se slovem. (Hello). Viděli jsme, že cnost potřebuje bubnu, viděli jsme mnohé, kteří dovedou býti dobří a počestní jen tam, kde se dá očekávati veliká ozvěna řečmi o jejich skutcích, viděli jsme odměn těch, kteří dobře jednají ne vůli dobru, ale k vůli ozvěně, viděli jsme slávu a sladkou radost dětí reklamy, viděli jsme lehký tanec těch, kteří odvrhše od sebe tíži všech ethických pravidel, životních otázek a záhad, dali si tak "dispens k darebáctví". Viděli jsme, "co často se přihází ve vyšším světě peněžním, který nemá srdcí. Tam je vše forma a toaleta, pod kterou sedí na duše, ale více méně ušlechtilé zvířátko. Ale ten bohatý a naparáděný, bavící se svět, prosáklý diletantismem uměleckým a literárním, ba i náboženským, drží taktovku v ruce a řídí sbor." (Sinkievicz.) Atd.

 A v tom zmatku a horkém výparu hříchů a močálů společenských zatočila se nám náhle hlava se všemi našimi nadějemi a ideály, se vší naší školskou ethikou a nezkušeným optimismem, a v hořkém sklamání smutni a bezmocně stáli jsme slabí před vysokou, nerozbornou zdí. Naše vůle byla jen malým špendlíkem, který jí ze základů vyvrátiti nikdy nedovedl.

 Stín velkých hor společenských chyb padl do jasna našich skromných údolí - a zastavil se růst osení na našich lánech, a přestaly kvésti květy na našich loukách. A pochopili jsme, že místo ocelových zbraní nesli jsme si do života jen křehké hračky. Vůli v nás ve školách nevypěstili, a zárodech ochablosti jsme nesli v sobě následkem úmorné práce duševní a s ní spojeného tělesného umdlení a seslabení. Teď nás náhle zamrazil zoufalý výkřik theorie nad životem. A rozuměli jsme již slovům Gorkého "estetikové tonoucí ve špíně". Pro nás měla svůj tragický význam - a smutek vyhnanců a stesk květů přesazených do cizí půdy napadl jako jíní do našich duší. Byli jsme cizími mezi těmi, kdož před léty vyšli do života jako my, a dnes topili se v cynismu a resignaci, aneb v trpkých nářcích vraceli se z bojiště do svých samot jako z pohřbů. Či snad je život hernou, kde všichni prohrávají? Či snad jest strojem, jenž všechny rozmělňuje na beztvárnou, poddajnou masu? Jen málo viděli jsme vítězů - a i ti byli cizinci. Nářky vracejících se a instrukce o jejich pokoře a podávání se znechutily nám další cesty a v některých z nás vypučely jedovaté blíny zášti k životu a hořkosti nad tolikerým sklamáním, jiní hrdě vypnuli čela s drzostí, která se nebojí žádného trestu, vmetli Bohu ve tvář urážlivou, zpupnou otázku: "Proč jsi námi smýkl dolů do prachu a slzí?" Jiní viděli život jako prales, kde stromy jsou lidé. Zaduje vichřice, že hlavami drtí se o sebe. Čí vůlí, na čí rozkaz? Čí dechem zlomily se mladé životy a spadaly květné sny s hlavy velikánů? A ptali se marně - poněvadž s touto brutálností nedovedli se sloučíti Vůli neskonale dobrou a spravedlivou. A srdce jím zalévala hořkost a smutek -

 A jsouce ještě aspoň poněkud věřícími v krásu a radost životní (tolik v nás ještě zůstalo ze starého antického názoru životního), začali jsme nenáviděti ve starších svoji budoucnost, své příští směšné stadium vývoje, jejich nářky v nás vzbuzovaly útrpný úsměv, jejich napomínání odpor. Zhrdli jsme autoritou. Souhlasili jsme s Ruskinem ("Sézam a Lilie"): "Poněvadž je život sklamal, myslí, že jeho přirozeností jest vždy klamati, anebo v nejlepším případě dávati rozkoš, jež může býti uchycena jen obrazností, že jeho mrak nemá v sobě ani síly, ani ohně, ale je pouze malovaný mrak, jenž je proto, aby působil rozkoš, ale také opovržení." Začali jsme si je protiviti, poněvadž jsme se báli vyhoření své energie, pošpinění své čistoty. Vždyť i v nich bylo kdysi mládí! Viděli jsme, že zkušenost starých učila nás mladé předčasně životu starých. Ale vývoj neděje se skokem. Jejich stesk a rady byly mrazem v máji našich květů, našich sadů. Učili nás poslušnosti a smíru k vůli udržení postavení životního, k vůli tomu, abychom místo jednoho hrnce masa měli dva, místo jednoho bochníku chleba abychom měli dva, a na fraky, abychom si místo obyčejných knoflíků mohli přišíti knoflíky zlaté. A prohlédli jsme, že u většiny lidí, kteří užívají omluvy "zůstati v postavení životním, k němuž je povolala "Prozřetelnost", znamená to jen podržeti všecky povozy a všecky sluhy a veliké domy, jež jen mohou zaplatiti (Ruskin "Sézam a Lilie"). A byli to slaboši a "zbabělci, kteří ani mouchy nechytili beze lsti, ale bojovali s ní pomocí jedovatých papírků". A poznali jsme celou velkou kategorii těch, kteří smutni byli proto, že se jim nepodařilo svésti naivní děvčata, kteří zprotivili si život proto, že soudy našly v jejich pokladnách kradené peníze, proto, že klepny jejich okolí si vyprávěly o špatně tajených návštěvách jejich v boudoirech vdaných paní, proto, že jejich ignorance a ničemnost věsila se jim často na nohy jako závaží a zdržovala jejich kariéru. A jiným "život stal se nepohodlným proto, že jim ženy - z nudy života s nimi - staly se nevěrnými - a pak naříkali a filosofovali, že život je hnusným a těžkým, ale jen potud, pokud jim nepřidali na služném, neb pokud si nenašli novou maitressu; a plníce tak svůj život stařeckým skuhráním, ošklivým brekotem nad sklamáním, žalobami na život - otravovali vlastní děti. Plnili jejich sluch malichernostmi života a jejich mysl se otupovala jako meč, jímž sekají součí místo hlav". (Gorkij.)

 A na předních, čestných úřadech národních jsme viděli bonvivanty, zloděje a darebáky, a zhnusilo se nám smekati před nimi a ukláněti se jim. A trpké zkušenosti starších, jejich stýskání a naše vlastní poznání zakalilo nám zraky tak, že viděli jsme pak všude špatnost, a všechno v barvách smutečních. A i v opravdové dobrotě lidské viděli jsme jen masku spekulanta, jenž se usmívá, protože něco od vás chce, v kráse opravdové viděli jsme jen masáž a líčidlo, v čistotě jen pruderii, v pravdě jen tuctové průpovídky psané v pokroutkách, a relativní efemeridy. A tak jsme ztratili oporu, a bylo nám v životě a ve světě náhle nevýslovně smutno. Viděli jsme jen velikou komédii, kde jedni dělají šašky, jiní clowny, jiní kašpárky, jedni princezny s vnitřní kvalitou Messalin, jiní rytíře s odvahou chantanovských návštěvníků a hejsků - a jiní (ti nejšťastnější snad), ty, kteří při tom vybírají. A masa, platící svůj haléř obdivu pokládala všecko za pravdu. Jen principála jsme nenalezli - toho jsme marně hledali - ač jsme ho začínali nenáviděti - neboť tenkrát se nám již zdálo, že nebe musí býti vymřelé a prázdné. A bylo nám v životě nevýslovně smutno. A je marno říkati, že nás k nevěře přivedla filosofie - snad nás také převedla - ale dorazil nás život. rozum náš jako lučavka rozpustil zdánlivé dobro a zdánlivou krásu životní - že ve většině případů zůstaly jen suché, bezbarvé strusky. A pojal nás hnus.

 A ani u citu jsme nenalezli útočiště. Vždyť právě cit náš byl nejvíce uražen, nejvíce poraněn, nejvíce ponížen. Naučili jsme se na věc dívat pesimisticky - a viděli jsme v náboženství jen světáckou prodejnost a řemeslo. Veliká idea lásky nám úplně unikla, neboť jsme byli přece jen příliš povrchní, než abychom byli rozeznali osobu od věci. A i kdybychom byli obětovali hrdost svého rozumu autoritě prvního Intelektu, musilo nás, kteří jsme na vše útočili svojí suverénní kritikou, disgustovati zneužívání krásných idejí náboženských ve prospěch bodáků, světské moci a nádhery církevní. Ovšem mohli jsme prohlédnouti za tuto špínu, kterou na ideje náboženské nenesla lehkomyslnost, panovačnost a pedanterie lidská, ale nám při naší diletantské povrchnosti stačil jen zevnějšek k odsouzení naprostému. Mohli jsme na základě fakt první historie křesťanství a na základě úspěchů jeho kardinálních idejí v životě kvádrových individuí a čistých duší dojíti k závěru střízlivějšímu a poctivějšímu, ale na to nestačila rychlost našeho myšlení. Ale teď se jedná o chyby ležící mimo nás.

 A i v ženě nás sklamal náš cit. Kdežto k náboženství cílil náš cit živený touhou po životě nadpřirozeném, byla žena hledaným řešením otázky našeho klidu zde na zemi. V ní jsme doufali nalézti uspokojení svého citu, který nešel výše nad tíži a prostředí naší země. sny našimi šla hrdá, ryzí kráska, opěvaná středověkými trovatory, minstrely a bardy, ale vyhovující požadavkům moderního člověka i po stránce psychické. Nechtěli jsme jen zevnějšek, chtěli jsme i duši. Ovšem netoužili jsme také po ženě z moderních kaváren secese, po ženě s cigaretami, mužskou, nepřirozenou pósou, neuměle žvatlající o Nietzscheovi a Stirnerovi a naivně koketující s idejemi volné lásky. Chtěli jsme prostotu a přirozenost - a proto hloubku -, duše hluboké s odrazem vysokých, modrých nebí a s vegetacemi čistého života myšlenkového pod klidnými hladinami, nejen mělké kalužiny, jež snadno rozstříkne noha mužské brutálnosti pudové. Našli jsme herečky citů, mrskačky duší, chůvy těl, kokety, jež koketerií maskují svoji vnitřní prázdnotu, "ženy s dušemi modistek". Ale přece nechci mluviti všeobecně. To byla jen převážná bilance. bylo třeba hledat. Jako život, i žena z dálky zdála se nám krásnější. Ale přišli jsme i k jiným závěrům. Žena, která miluje, je čisté pasivum - je taková jakou formu jí dá muž. Jen žena povrchní je samostatná = vzdorovitá - je pyšná, poněvadž pije jen hořkou pěnu života - je smělá a individuální, poněvadž nepoznala sladkosti oddanosti = lásky = pokory. Žena = býti tvořen, muž = tvořit. Jen slaboši, kteří neumějí tvořit, najdou v životě kokety, ženy nevěrné. Kde muž nedovede tvořit, přestává býti mužem, ztrácí přívlastek své síly - a padá k tělu ženy - poněvadž nedovede dáti vítězství duši ženy. Je třeba stoupat, ne padati ženám do náručí. (Novalis.) - A my se buď sklamali v ženě, neb aspoň poznali nové svoje chyby. Obé pak bylo pro nás smutným vysvědčením. Byli jsme příliš slabí - a tu již přecházím k vadám v nás samých. Byli jsme svíce, které roztékaly v žáru života, dříve než jim dáno bylo pocítiti slasti hoření a spalování se pro světlo jiných. Nedovedli jsme tvořit; zdálo se nám, že život a okolí utíká před námi, před naší vůlí, která nedovedla rozvinouti svoji stavitelskou činnost. A vůle naše skoro ani neměla energie. Vyplýtvali jsme ji na osvojení si myšlenkového bohatství a nedostalo se nám na čin - na velký čin. Nedovedli jsme si utvořit ani prostředky svého působení a vlivu na život, tím méně byli jsme schopni působiti naň přímo. Nedovedli jsme si utvořiti prostředky - neboť jsme byli jen děti okamžiku, měniví jako duha. Proto nemohli jsme psáti nic velikého - nemůžeme. Co píšeme - my mladí, dokončujeme v krátkém okamžiku, časovém poněvadž nemůžeme dílo přerušit. Kdož ví, jakými nás nalezne zítřek? Budeme snad cizími k tomu, co jsme včera započali. Nejsme ustáleni a proto kolísáme. Zítra máme jinou barvu než dnes. Proto to, co jsme včera započali, psalo jiné naše já, než by to snad psalo dnes. A včerejšek nás proto neuspokojuje. Jen velcí, životně silní mohou psát i velké věci. Jsou pevni včera jako dnes - a chvilková nálada jimi nesmýká. U nás je vše nálada, u nich myšlenka, jíž se nevzdávají - vůle převládá. My zkušeností poučeni, netvoříme velké věci, poněvadž při našem rozvíjení se byly by vtělenou nedůsledností - a půdou našeho neuspokojení a zoufání nad talentem. Nemáme nic svého - a přece bodá nás krvavě a bolestně touha a myšlenka individuality. Moderní tak ostře akcentovaný individualism nás dráždí. Naší tactové osobnosti posmívá se hrdá idea individuality. Osobnost a individualita je něco úplně rozdílného. Osobnost, která je očkována zázračnou šťávou plodné fantasie a která nese exotické květy, jaké nerostou na každé zahrádce či louce, osobnost, která rozráží úctou před sebou zevlující masy intelektuálních prostředníků - je individualitou. Ona jde proto proudu, poněvadž egoism člověka nerad vzdává úctu něčemu, co není z něho. Úcta mas k individualitě je nutností - a proto sousedí se záští - neboť masa je nízká a vášnivá, pudová.

 Bolestně rodíme myšlenky, jichž malichernosti posmívá se lačná kritika. Řekli jsme cosi velkého pro nás - ale uznání stojí vysoko nad naší subjektivitou. Chceme mluviti o životě a mluvíme pouze o našem životě, chceme mluviti o lásce, a mluvíme pouze o smyslnosti, chceme mluviti o slávě a mluvíme jen o domýšlivosti a ctižádosti. Naše nezralá osobnost dala věcem jiná jména, vlastně jména běžně užívaná ve významu absolutním dala relativnosti. A vidíme pak v urážce sebe urážku pravdy, krásy, dobra - proto zmatení pojmů.

 Dnešní verše a duševní produkty jsou příliš osobní a proto nemají obecenstva a škol - nutí čtenáře, aby se příliš vžili do stanoviska auktorova, neříkají to, co by řekla celá kvalitativně lepší generace, která totéž cítí, ale neumí to tak říci. Proto básníci zůstávají sami a sami se svým smutkem, který nemá slov, zůstávají i ti, kdož cítí - a nenalézají výrazu. Básník není dnes "skrytou dumou celé společnosti", jak si ho představoval Bělinskij. Proto je cizím. A mluvme si, co chceme, jsme přece jen proto smutni, - poněvadž přece jen nemluvíme a nemáme touhu mluvit, abychom mluvili, nýbrž abychom byli slyšeni. A přece neznáme řeči, které by rozuměli aspoň lidé lepšího jádra. Řeč naše je příliš lhostejná citům všech poslouchajících, a když vidí naši pósu, které nechápou, končí úsměškem, ironií, sarkasmem. Oni u nás slyší jen slovo, ne touhu, která mu dala život a krev, ne duši, o niž je opřeno.

 A konečně nemohli jsme míti sugestivní moci vésti jiné. Byli jsme a jsme sami vtělená nedůslednost v praxi. Honili jsme se sami za sebou, abychom se od základů přestavěli - ale vůle naše neměla rychlosti naší myšlenky. Naše já unikalo před námi neboť jsme byli jen theoretikové, životní slaboši, vyznavači nedůsledné ethiky. Byli jsme strženi vichřicemi časových ideí, líbila se nám jejich krása - krása ideální -, poněvadž se nám mohla jen líbiti, tu bylo třeba jen slova obdivu; kdežto krása životní žádala náš čin, naši oběť - a na to jsme byli většinou pohodlni. Myšlenka byla nám sportem.

 Svoji originálnost hledali jsme v přestavbách slov, ne v trvanlivosti zvuků. Staré vůdčí systémy náboženské a ethické nahradili jsme si pohodlnějšími, poněvadž se nám nejednalo o shodu zákonů ethických s životem a o možnost jejich praktikování, nýbrž o jejich formální krásu a originálnost. Nebylo mezi námi jednotnosti názorů a harmonie, pokud se týče názoru životního, byli jsme každý osamocen, nebyli jsme národem s jednou řečí. A abychom si všecky viny omluvili, řekli jsme, že nemůže býti nad námi lásky, a že není ničeho nad našimi smysly. A v cynismu svých chorobných myšlenek řekli jsme si: kde ztratili jsme svoji sílu? Někde daleko musí býti její hroby, tak daleko, že ani vzpomínky naše toho nepamatují aneb chodí se tam modlit! Čí vinou jsme přešli do života s tím věčným krvácením duše? Jakým právem, či za jaký hřích máme býti pro svůj smutek a pro svůj vzdor stínem vraženým do jasnosti tohoto velikého kosmu? Máme příšerné vyznání víry: neboť věříme, že veškeré lidstvo jest onou říší padlých andělů, prokletých - a život jeho jest padáním nezastavitelným, padáním do nekonečných propastí prokletí, a smrt - jest jen přeměna v bolest ještě rafinovanější! Či jest možno, aby do světla přišel ten, jehož každá myšlenka se rouhá světlu? A i v tom byla nedůslednost. Ale toho jsme nedbali. Nám se jednalo o původnost. A měli jsme touhu strhovati do propasti i jiné, kdož v slzách ještě měli sílu dívat se vzhůru.

 Ale nebylo ticha v naší duši. Náš esthetický smysl nemlčel při našich skutcích. A ten smysl estetický těsně sousedil s naším smyslem ethickým. V upřímnosti svých samot jsme pochopili, že lesklé fráse, jimiž jsme chtěli oslňovati, nestačí. A vidouce stále nové módy slov, rozhodli jsme se z těch dvou důvodů pro novou módu činu. Ale rozhodnutí nebylo tak k vůli reformě jako k vůli originálnosti a módě. Proto nemělo vnitřní ceny. Ale čím dále jsme se seznamovali a přemýšleli o nové cestě, čím více nás zajímala její novost, tím více nalézali jsme proroků, kteří ji již před námi ukazovali. A poznali jsme, že nejsme sami. "Vědění nemá se navěsiti na duši, ale vtěliti v duši; máme býti vzdělaní a tím i lepší," volal jeden (Montigne). "Potírat mikroby zla," hlásal jiný (Masaryk). "Co je vůkol vás nízkosti, pokusili jste se ji vyplenit, vypuzujete ji od sebe? Poctivý člověk se nebojí špíny" (Gorkij, Ruskin aj.) - zaznívalo s jiných stran. Tak jsme poznali, že účelem života je neodkrývati jeho vad - ale přičiňovati se také o jejich odstranění. Pochopili jsme, že život znamená a obsahuje v sobě tajemství míru - které jsme marně hledali ve větším či menším množství relativních pravd, ať již nakradených, ať již původních.

 Chápete bolest matky, jíž dítě se narodilo mrtvé? A myšlenky naše se všecky rodily mrtvé! Což ze všech našich zásad nedýchala smrt? Což všecka naše slova nebyla smočena v krvi a záští k životu a světlu? Ale zároveň jsme pochopili, že pravda není jen jeden paprsek, jak jsme se dosud klamali, nýbrž ohnisko tisícerých paprsků, že láska jest úrodou duše a nejen bouří jejího mladého osení, že jest stavbou chrámu a nejen zmatením jazyků. A viděli jsme teď jasně, že se podobáme oněm ruskinovým dětem, které nesmyslně zpustošily zahradu propůjčenou jim ku potěšení a zábavě; že jsme byli ve sklepě, a proto že jsme neměli práva "popírati, že nad sklepem je světlo, slunce, teplo". Dlouho volal náš cit v poušti, ale konečně došlo volání jeho k oknům naší vůle.

 A nastala nová epocha. Najednou bylo nám jasno. Začali jsme chtít reformu. A cítili jsme sami již, že k tomu nestačíme, že zbývá jen jeden čin. jako my jsme byli generací theorie, aby po nás přišla generace činu, pro ni připravit půdu - "Zbořte v sobě ouhor a nerozsívejte do trní", (Jeremiáš, IV.3.) volalo to v nás - a to byl počátek naší práce. Chtěli jsme, aby příští generace byla jako cihla po vypálení, jako víno po vykvašení, aby byla tvrdá vůči smutku a aby uměla více dávati a více milovati než my.

 Tak jsme si uvědomili tajemný postup evoluce a usmířil se s jeho nutností. Nebylo nám již smutno, že jsme kvasem a půdou přípravnou, ale měli jsme radost, že jsme byli stadiem rodícím a ne neplodným. Vnitřní evoluce dějinná, která se prodělávala v našich duších, nedbajíc o naše uznání a o to, budeme-li ji konstatovati či nic, byla od nás pochopena. A začali jsme pracovat, abychom ji usnadnili, žačali jsme rovnat cesty životní. To byl význam nové epochy. Dříve jsme pracovali a myslili neuceleně, bezúčelně, a vpadla-li práce naše do noty celkového vývoje, bylo to jen náhodné. Dnes to bylo proto, že jsme tomu chtěli. Pokrok, evoluce prodělává se mimo duši lidstva svojí absolutní nutností, ale svým konkrétním projevem v duši lidstva a v jeho práci. a to je to stálé stoupání a klesání od radosti k smutku a zase k radosti. Když evoluce při svém konkretisování vstupuje v duši jisté fáse života lidského, jest to spojeno s bolestmi porodními - smutkem. Mu dnes proděláváme periodu smutku, bolestného porodu. A význam náš leží v budoucnosti. Dříve jsme všichni něco chtěli, chtěli jsme že všech udělati sebe - do všech těl zasaditi svoji duši; do všech mozků své myšlenky, do všech srdcí svoji nenávist a lásku. To jest to. Ve svých samotách eremitů snili jsme o velikých metamorfosách všeho do svých utopií a zapomněli jsme, že ve svých touhách a snech jsme jen pasivem života - a modré nebe, lesy, příroda, tajemný život ve všem, že jest aktivem, které i nás tvořilo. A my neuvědomivše si ono osudné přiřetězení řekli jsme si, že jest též třeba tvořiti. A ztratili jsme se v chaosu všeho, dokud jsme nepřišli k poznání svého významu. A nad ten zmatek, nad ten chaos vytlačila nás metafysická tíže našich duší, zdvihající nás vzhůru, nad tím zmatkem polilo nás teprve jasno a porozumění, když jsme se shora dívali na velké práce ideje evoluční v životě lidstva, či na velikou práci lidstva ve službách ideje evoluční. A sestoupili jsme dolu jasni a ochotni býti jejími dělníky. Jen nepromyšlená aktivita je bolest - pasivita, t.j. kráčení stejnou cestou s povšechným vývojem je sladkost. Je to vůči evoluci pasivita - po stránce lidské jest to aktivita jedině možná, jedině plodná, zdravá a radostná.

 Netřeba tu nic mluviti o determinismu. Neboť svoboda vůle vylučuje fysickou nutnost, nikoli však příčinnost. Příčinnost mechanická a psychická nesmí se zaměňovati (Wundt).

 A všecko teď zdálo se nám již logickým. Z nového poznání vše vyplynulo. Nový život byl k kontrastu s životem starým. Tak jsme byli udedeni do kolejí logiky - logiky v myšlení - i logiky v životě = ethiky. A když nehleděli jsme k poznání onoho významu ideje evoluční a srovnali svůj nový život se starým, mohli jsme říci: Věříme, že člověk dostávaje závrať na propastí své vlastní špatnosti - formuluje si evangelium reformy a žádá obrod mravní u jiných, věříme, že k uznání potřeby a nutnosti morální čistoty může dojíti jen člověk, jenž prošel bahnem velkoměst, věříme, že věrnost v lásce a nutnost síliti v jiných víru v poctivost a charakternost kázati bude jen člověk, za nímž marně se spínají bledé, prosebné ruce oklamaných lásek, věříme, že nutnost almužny nejlépe obhájí ten, kdo procítil hluboce veškerou hanbu svých peněz, když odehnal hladového žebráka od svých dveří. Věříme krátce v tajemné a nám neznámé a přece tak přirozené vyrůstání desatera všech ctností - z kontrastu, z desatera všech neřestí - věříme, že hřích, i ten spáchaná s nejrafinovanější lhostejností, jest zároveň výkřikem hrůzy duše, která vidí již s výše padat trestající ruku - a tak i věříme, že smrt není zčernáním fysické metamorfose - jako při všem - jest životem - dle téhož zákona kontrastu. Existuje jakési řízení, které nechce nic míti ukončeným a které miluje protivy, ostré vystoupení jednoho proti druhému. I harmonie v přírodě jest ostré sdružení protiv - i v hudbě - i v poesii - i v duši. A v onom položení protiv chápeme teprve dokonale cenu všeho.

 Tak jsme došli zase k Bohu.

 A reforma naše zní: Chceme, aby jiní nebyli tací, jako jsme byli my! K tomu připravujeme půdu svými idejemi, a pokud stačí síly a vůli, i svým životem. Musí přijíti silnější lidé.

 "Aber die kommende Generation wird die Früchte des schmerzlichen Suchens geniessen, es wirt eine Generation sein, die Eltern hat, im Sinne von Führenden, Fördernden, Mitgehenden." (Grete Meisel Hess).

 A této budoucnosti voláme: "Dem starken Leben Preis und Gruss!".