Praha Panorama 1988
str. 21 (týká se kostela sv. Marka v Benátkách)
V kostele je uložen poklad sv. Marka nesmírné hodnoty: zlaté koruny, kabátce vyšívané perlami, všelijaké drahocenné nádoby, džbány plné perel, ornáty, monstrance, svícny a jiné kostelní předměty. Zlata je tu tolik, že už ho nikdo nepokládá za nic zvláštního. Jsou to věci shromažďované po léta, dary velmožů a hlavně to, co Benátčané dobyli ve válkách. Tento poklad se jednou za rok ukazuje lidem. Je dobře střežen, ale přece jen se jednou jakémusi Řekovi podařilo jeho část ukrást; postupně vylamoval zeď kaple a cennosti odnášel do svého bytu. Dříve však, než je mohl z Benátek odvézt, byl prozrazen člověkem, jehož si zjednal k pomoci, a za svůj čin popraven. Poklad byl pak opět uložen na své místo v kapli za oltářem.
str. 25 (jedná se o univerzitu v Padově)
Univerzita má kromě jiných i lékařskou fakultu, pro jejíž potřeby slouží rozsáhlá zahrada, kde se pěstují léčivé byliny. O to, aby se studenti seznámili s jejich účinkem, se starají dva profesoři. Dvakrát týdně vodí zahradou hloučky příštích lékařů a lékárníků a vše, co by měli znát, jim na místě vysvětlují.
str. 42
Slavná byla také Nicosia, dříve než ji dobyli Turci a pobyli její obyvatele. Nedaleko Nicosie je vrch,
str.43
kde dala císařovna Helena postavit kostel a do něho umístila kříž lotra po pravici a kus kříže Kristova; tam se ty památky ukazovaly do doby , než zemi opanovali Turci.
str. 60
Když v roce 326 přijal Konstantin Veliký křesťanství, vypravila se jeho matka, císařovna Helena, tehdy už téměř osmdesátiletá, do Svaté země, aby ji očistila o osvobodila. Všechno modlářství v Jeruzalémě zrušila a snažila se vynést na světlo paměť posvátných věcí. Žádala od Židů, aby jí ukázali, kde bývala Golgata. Odpírali, zdráhali se, vymlouvali se na jednoho, který prý to ví. Ale ani ten se nedal dobrými slovy přimět k po-
str. 61
volnosti; nařídila tedy císařovna, aby ho spustili do studnice bez vody a týrali ho hladem. Po nějakém čase prosil, aby ho vytáhli, a slíbil ukázat místo božího hrobu i Golgatu, tak jak se o tom dověděl ze zápisků svého děda.
Císařovna tam dala kopat. Po dlouhé a vytrvalé práci objevil se boží hrob; v něm našla císařovna hřeby, jimiž byl Kristus přibit na kříž, i korunu z trní; o něco hlouběji spočívaly tři kříže a také tabule s nápisem židovským, latinským a řeckým. Hádankou zůstávalo, který ze tří křížů je Kristův. Na radu biskupa Makaria položily na ně postupně nemocnou, skoro již umírající starou ženu. Po prvním a druhém kříži se nestalo nic, ačkoli všichni odříkávali zbožnou modlitbu; když se však dotkla třetího kříže, ihned povstala a chodila. Žid, který napomohl k objevení křížů, se dal pokřtít a později skonal mučednickou smrtí.
Císařovna Helena pak dala na posvátných místech vystavět velké kostely, které nadala mnohými dary a důchody. Kus kříže nechala ve stříbrné schránce v kostele hrobu božího. Jeden hřeb dala vložit do přilby svého syna a druhý do uzdy jeho koně. Druhý díl kříže dal císař zabudovat do sloupu z egyptského mramoru v Konstantinopoli a třetí díl si císařovna nechala; ten lze dosud s tabulkou a nápisem, s houbou, jedním hřebíkem a kusem trnové koruny vidět v kostele St. Crucia v Římě. Mramorové křeslo, z něhož císařovna sledovala při výkopech postup prací, stojí dosud v její kapli.
str. 65 (Harant zde popisuje svoji domněnku o podobnosti katedrály sv. Víta v Praze a chrámu u božího hrobu v Jeruzalémě)
Tak třeba vstup do kostela: do jeruzalémského chrámu vedou jediné dveře - zrovna jako do Svatovítského chrámu. Kaple sv. Šebestiána se sakristií, to je kaple Panny Marie zde. Kaple sv. Anny se může srovnat s kaplí vězení. Další kaple sv. Voršily a jedenácti tisíc panen, kde se pochovávají páni z Pernštejna, ta je jako místo, kde dali Kristovi ocet a žluč. Kaple sv. Jana, kde jsou pochováni Břetislav a Bořivoj, synové prvního českého krále, má podobu v jeruzalémské kapli, kde metali los o šat. Kaple sv. Apolináře má dveře do podzemí zrovna jako kaple sv. Heleny, kde byly nalezeny kříže. Kaple, kde jsou pohřbeni čeští králové Přemysl Otakar I. II., odpovídá zde té, v níž seděl Kristus, když mu kladli na hlavu trnovou korunu. Kaple sv. Alžběty s kruchtou...
... se podobá kapli hory Kalvárie, doplnil mě Černín už sám a zřejmě se připojil k mému přesvědčení, že to srovnání bude českého čtenáře zajímat.
str. 72
Jeden dům, asi osmdesát kroků odtud vzdálený, patřil kdysi ženě jménem Veronika, která nabídla Kristovi, když ho vedli ztrýzněného a zakrváceného kolem, bílou roušku, kterou si sňala z hlavy. On do ní otiskl svou tvář. Tu roušku lze vidět v Římě ve Vatikáně, v kostele sv. Petra.
str. 75
To, co bylo zničeno, obnovil král Herodes; chrám byl prý ještě krásnější než původní stavba Šalomounova, samý mramor, zlato a stříbro. Brány byly tak mohutné, že je muselo ráno otvírat a večer zavírat dvě stě mužů.
Nic z toho však nezabránilo, aby císař Vespasianus se synem Titem neoblehli město a nedobyli je i s chrámem; v ohni se zlato roztavilo a slévalo se z bran; ulicemi tekly potoky židovské krve. Marně se Římané snažili zachránit budovu a její poklady. Titovi se podařilo dát vynést jen archu úmluvy s kamennými deskami, Mojžíšovu hůl, Aronův prut, zlatý stůl a svícny. To vše dal pak před sebou nést v triumfálním průvodu v Římě a uložit v pohanském chrámu. Dnes se tyto věci ukazují v kostele sv. Jana Lateránského. Minulost připomíná triumfální oblouk Titův, na němž je vidět krále i chrámové nádobí z Jeruzaléma.
str. 81
Ten vrch se jmenuje Quarantena, to jest Čtyřicet dní, protože se Kristus pán po čtyřicet dnů postil.
str. 88 (popis kláštera na hoře Sion)
Na místě kostelíka "u svatých andělů" stával dům biskupa Annáše, kde byl Kristus vyslýchán; na dvoře stojí olivový strom, u něhož prý byl Kristus uvázán. Nemohl jsem tomu uvěřit, protože mi bylo jasné, že ten strom mohl vyrůst až po zkáze Jeruzaléma; ale přesto jsem si utrhl větvičku na památku jako ostatní.
str. 92 (popis kostela a kláštera Narození Páně v Betlémě)
.. hvězda vytesaná na mramorovém dláždění označuje místo, kde se Kristus vskutku narodil. Také tam, kde se mu klaněli tři králové, je oltář a poblíž jsou jesličky, rovněž obložené bílým mramorem.
- To jsou ty pravé jesle , řekl vikář, - do nichž byl položen.
Vím však, že i v jednom římském kostele ukazují o vánocích pravé jesličky Jezulátka. Snad v každých je kousek z těch jediných pravých.
str. 151
Dověděl jsem se rovněž, že kousek od Kaira u městečka Zaccara je hluboké sklepení, v němž se nalézá několik tisíc balzamovaných mrtvých, obalených vonnými plátny; těla už jsou zčernalá, ale nehty často zůstaly pozlacené. Jednu takovou mumii jsem viděl už dříve ve Vídni.
str. 168
Posledního dne měsíce října asi tři hodiny přede dnem vyjelo vskutku třináct lodí; za příznivého větru jsme se plavili kolem četných vesnic a městeček, až jsme se za soumraku dostali k ostrovu, jemuž se říká Delta, protože Nil se tam dělí na dva proudy a ty spolu a s přeponou Středozemního moře tvoří řecké písmeno delta, jež se píše...
str. 171 (jde o popis Alexandrie)
Město leží na písčité a skalnaté půdě; kdyby tam nezavedli příkop z Nilu, ani zahrady by tam neměli. Bylinu kalu, která tam roste, spalují a popel prodávají do Benátek, kde se potřebuje na výrobu nejčistšího skla.
str. 172
Povětří prý není v Alexandrii zdravé a slyšel jsem jmenovat různé příčiny, jako že od jezera Mareotis přichází na podzim vlhký vítr; myslím spíš, že příčinou jsou sklepy pod domy, kam se napočtí voda z Nilu. Tam ta kalná voda plná bahna zůstává stát - a když se připouští nová, nic se nevyčistí; proto tam lidé často onemocní horečnatými zimnicemi, zvlášť když se nevystříhají čerstvého ovoce.
str. 172
Ve starém věku se Alexandria skvěla svobodnými
str.173
uměními. Král Ptolemus vystavěl znamenité školy a zval na ně nejpřednější učitele. Shromáždil nádhernou bibliotéku, v níž bylo na sedm set tisíc knih, některé psané na pergamenu nebo na kozích kůžích. Nejvyšší židovský kněz Eleazar poslal mu na jeho žádost 72 mužů zběhlých v jazycích; Ptolemus si dal od nich přeložit z hebrejštiny do řečtiny bibli, od každého zvlášť - a pak se jejich překlady srovnávaly. Za to poslal do Jeruzaléma stůl z ryzího zlata, smaragdy zdobený, a překladatele bohatě odměnil. Vůbec si knih nesmírně vážil a za exemplář tragédii Sofoklových, Euripidových a Aischylových zaplatil po patnácti talentech stříbra. Za války však, kterou vedl Caesar proti Ptolemovi, se vzňala při požáru bibliotéka a mnoho cenných knih shořelo, takže tehdy mnozí spisovatelé zahynuli, jako by nikdy nebyli.